29. OMYL
Mnozí dnes věří, že výuka náboženství na školách musí být dobrovolná
Na středních a vyšších školách asi ano. Tam se hlásí studenti už s určitým zaměřením – i když i na mnoha středních a vysokých školách jsou nuceni studovat věci, které s jejich budoucím oborem nemají mnoho společného – jen prostě proto, že se to chápe jako “užitečné”. Což ovšem (ironicky) “náboženství společensky užitečné asi není, v době kolapsu většiny morálních hodnot, ve společnosti s vysokou kriminalitou (1 000 trestných činů v ČR denně a jejich počet stále stoupá – BBC 5/98), uprostřed rozpadajících se rodin, ve mnohé beznaději, která vede řadu lidí k drogám a sebevraždám (přibližně 4 sebevraždy denně v ČR v r.1989-97 - Magazín Slovo, 26/9/98). Asi bude mnohem důležitější znát hlavně matematiku, fyziku, chemii, strojírenství a počítače. To nás zachrání. Jo, a ještě karate....!”
Děti a demokracie
Pod rouškou jakýchsi špatně chápaných svobod a demokratičnosti je nejen u nás, ale třeba i v USA a v jiných zemích, vyučování náboženství na státních školách protiústavní. Je zvláštní, že vyučovat desatero přikázání mravnosti je protiústavní, ale předčasně cpát do dětí sexuální praktiky, dějepis (o revolucích, válkách, pletichaření vládců atd.), špinavou politiku nebo filosofii, často evidentně zhoubnou – to ústava dovoluje. Stejně jako nutit dítě běhat a dělat kotouly a hrát fotbal – který např. Paul Johnson (autor knihy Intelektuálové a Dějiny 20. století) nazývá “metlou lidstva”.
Je bolestné a humorné zároveň sledovat, jak se má za to, že náboženství je něco ryze soukromého, osobního, intimního – tedy nevnucovat! – ale odhalená nahá těla na billboardech 4x4 metry, na která se musí miliony školáků a ostatních lidí koukat, nebo u všech novinových stánků, sexshopů, po cestě do školy a do práce, to nic intimního není! Dnes už se smí kolemjdoucím vnucovat lesbická či homosexuální láska slovem i obrazem. Jde přece o zisk, který je tak důležitý pro ekonomiku, že? Tomu říkám lež či fraška demokracie a psal jsem o tom v 11. Omylu. Nejen lež a fraška, ale hlavně naivita, se kterou se přistupuje v demokraciích k duchovnímu světu všech lidí, nejen dětí.
Krátkozrace se zakazují a trestají jen důsledky špatného smýšlení (vražda, krádež, znásilnění atd.) – ne však to, co tyto přirozené důsledky stimuluje a přímo vynucuje (brutální filmy s lupiči coby hrdiny, sexuální kultura, hnusné časopisy, hnusná reklama apod.). A žádná prevence – vyučování morálních kodexů, vedení dětí k poznání, jaké důvody existují k víře v Boha, stvořitele světa, dárce života, určovatele mravů a toho, kdo má nejvyšší charakter, a tudíž i právo říci, co je dobré a co je zlé. Jak je to paradoxní: děti jsou nuceny poznávat mapy světa, jsou informovány o vesmíru, Zemi, sluneční soustavě, o lidech a jejich historii a rozličných kulturách – ale o důvodech, které většinu lidí na tomto světě vedou k víře v Boha, o tom se děti dozvědět nesmí. To by bylo nedemokratické, nesvobodné. Proč miliardy lidí tvrdí, že existuje Bůh, a co tito lidé o něm věří a učí, to je dětem zatajeno! Ale vědět, kde leží která hora, a kdy kde kdo koho povraždil, to je strašně důležité, zvláště pro duchovní vývoj dítěte. Ovoce této “demokratické moudrosti” sklízíme všude – a pozor: ještě hodně sklidíme.
Svoboda projevu
Opět musím použít slovo humorné, přestože mluvím o tragedii. Všimněme si, jak i demokraté jsou schopni zakázat takové prkotiny jako jsou gesta (pozvednutí ruky k hajlování) nebo obrázky či symboly (např. hákový kříž, který pochází ve své obrácené podobě z buddhismu). Najednou je po svobodě projevu. To ale musí být nejprve lidé ve jménu těchto symbolů vyhlazováni po milionech. Teprve pak lidem dojde, že i svoboda projevu by měla mít své meze. Žel, až takto pozdě (po hektolitrech prolité krve), a jen v některých oblastech života (komunismus, se svou filosofií i praxí násilí a revolucí, zakázán není, prostě jen proto, že na něj naletěla většina našeho národa, a tak se rudé hvězdy a zástupy rudých nadšenců tolerují, ačkoliv představují více prolité krve než hákový kříž).
Kdypak lidem dojde, jaký asi vliv na děti i dospělé mají sexuální obrázky, obrázky krvavých a brutálních scén, představování lupičů a vrahů coby hrdinů a těžkých frajerů, nulová náboženská výchova v rodinách i ve škole a absence jakéhokoliv ušlechtilého náboženského vlivu u velké skupiny obyvatelstva? To až se bude denně ve školách střílet nebo vzroste kriminalita tak, že se budeme bát nejen vyjít z domu, ale i tam pobývat? Kdy pochopíme, že je spojitost mezi virtuálním obrazem světa, který po léta dětem v jejich formativním věku zprostředkováváme a jejich dalším chováním? Vždyť společnost má nejen takovou vládu, jakou si zaslouží, ale je taková, jakou ji vychovali její rodiče a prarodiče! A bude taková, jaké jsou její děti. Samozřejmě, že zlé vjemy mají stejně tak zhoubný vliv i na mnohé dospělé.
Materialismus – jediné povinné náboženství pro malé děti
Takže znát základní kodex mnohých náboženství – milovat budeš Boha a bližního, nepokradeš, nesesmilníš, nezavraždíš, cti otce a matku, nemsti se, nezáviď, nelži, obětuj se pro ušlechtilou myšlenku, nedychti po majetku druhého a stovky dalších věcí (jak žil Ježíš a co učil) – “to ne, to nemůžeme dětem vnucovat.” To si mohou “svobodně” zvolit, až budou starší. Jak prosím? Že svobodně zvolit?
“Stvořitelské dogma materialismu” - jak se neživá hmota sama oživila, a pak začala vidět, slyšet, plavat, plazit se, létat, chodit a myslet, tedy evoluční teorie, je dětem vtloukána do hlav hned odmala, svoboda nesvoboda, demokracie nedemokracie – a později, za pár let, jim dovolíme vybrat si “svobodně” třeba jinou teorii o našem původu. Nejdřív je zmrzačíme skoro k smrti (propereme jim mozek už v mládí), a pak jim později milostivě dovolíme vybrat si pevné zdraví, protože jsme “demokraté”. Opravdu svoboda!
V demokracii se nikdo neptá ani rodičů, ani dětí, co by se měly učit. (mluvím především o státních školách, i když i soukromé jsou vázány státními regulemi). Děti se musí učit prostě to, co v materialisticky orientované společnosti je nezbytné vědět pro život. Kde nejdůležitější hodnoty jsou peníze, úspěch, znalosti, inteligence, postavení, zdraví, mládí a síla.
Jinými slovy, vnutíme dětem svoje hodnoty života, svůj pohled na svět a natlačíme je jako ozubené kolečko do soukolí stroje, který jsme uměle vytvořili a kterému věříme. Že ten stroj už hodně skřípe, že si nejsme jisti, jestli nás všechny, včetně našich dětí, jednou “nesešrotuje a nepřeválcuje” – to neřešíme. Důležité je, aby běžel. Aby naše děti do něj zapadly jak ryby do vody. Aby byly výkonné, musí být také fyzicky zdravé a zdatné. Proto je povinně očkujeme, vedeme k hygieně a péči o tělo. O tělo! V moderní materialistické společnosti se přece věří na tělo – na nic jiného.
Ale vždyť to není nic špatného
Neříkám, že je špatné naučit dítě číst a psát a počítat. Já vůbec neříkám, že je špatné děti očkovat, aby nedostaly obrnu nebo tyfus, naučit je mýt si ruce a hrát fotbal. Řekl jsem snad, že je to špatné? To, o čem mluvím, je priorita hodnot. A to druhé je, že se dětem na jedné straně vnutí kdeco (aby zapadly do materialistického kolotoče), ale už ne to, co v dospělém věku vede ke skutečně svobodnému rozhodnutí, tedy k možnosti výběru. Když naučíme dítě jen jeden jazyk, těžko si v dospělosti vybere, kolika bude mluvit. Ano, může se rozhodnout později, že se ještě jiný naučí – ale víme všichni, jak je to pak už obtížné. A o tom mluvím. Když dítě navedeme na materialistickou cestu života – aniž mu včas sdělíme i jiné hodnoty, těžko si bude později nějaké hodnoty vybírat a volit. Vedeme-li děti jen k uctívání materialistických bohů, asi u nich většina z nich zůstane po celý život.
Člověk a svoboda
Málokdo si uvědomuje, na čem svoboda vlastně závisí. Možnost svobodné volby vyžaduje:
Ani bod první, ani bod druhý není většině dětí v zatuhlém primitivním materialistickém systému současných demokracií umožněn. Touha po svobodné volbě a schopnost k ní je paralyzována odmala neznalostí alternativ k tomu, co se dítě učí a prakticky žije. Tím (tedy psychicky) a špatnými návyky (tedy i fyzicky) je mu pro budoucnost (dospělost) možnost volby zablokována. Takový dospělý člověk pak musí být nejprve – někdy i násilně, osvobozen (přesvědčováním, dokazováním, misií, odvykacími procesy, obrovským láskyplným úsilím dobrovolných pracovníků) – aby pak mohl opravdu svobodně volit (jestli chce jinou, do té doby mu neznámou alternativu, a aby měl sílu ji vybrat). Nejlépe to pochopíme na nám dobře známých příkladech z běžného života.
Člověku, který je náruživý kuřák, alkoholik či narkoman, zcela zbytečně nabídneme volbu: “kouřit – nekouřit”, “pít – nepít” či “fetovat – nefetovat”. A když mu toto upadnutí do otroctví dovolíte už odmala – žádnou volbu v dospělosti mít už nebude! Když už jako malý dostane pouta nějakého zlozvyku, až mu bude deset, patnáct, dvacet či padesát, nebude ve stavu těla a mysli schopných svobodného rozhodnutí. Vy ale můžete tuto nehoráznost – že jste mu dovolili už v mládí kouřit, pít a fetovat – nazývat “poskytnutím svobody”! Pravda je ale jiná: aby tento člověk získal zpět ztracenou svobodu, bude to nyní stát těžké odříkání a zápas – násilnou separaci a nákladné léčení. Velmi mnoha lidem se to už nikdy nepovede a třeba u alkoholiků odborníci tvrdí, že úplné svobody už takový člověk nikdy nedosáhne (svobody občas si dát “skleničku” a přitom neupadnout zpět do nezřízeného pití).
Dítě a svoboda
Je humorné a bolestné sledovat nekonečné trapné diskuze o tom, zda násilí na obrazovce škodí dětem, nebo ne. Už jsem o tom psal v 10. Omylu, že to škodí i dospělým! Jeden učitel v malém švýcarském městě mi říkal, že mnoho rodin tam nemá televizi, a že on velmi dobře pozná na dětech ve škole, kde doma televize je a kde není. Děti, které se často na televizi dívají, jsou o mnoho tupější (retardované) než ty bez televize. Říkal, že se to pozná velmi brzo.
Děti jsou dnes formovány a deformovány zcela nesvobodně a nedemokraticky ve škole, doma i na ulici vším možným. Televizí, videem, internetem, reklamou a materialistickým náboženstvím. “Ohýbaj ma, mamko, dokialˇ som ja Janko, keď ja budem Jano, nezohneš ma, mamo!” To je citát o velké nedemokratičnosti a nesvobodě vůči nějakému Jankovi. To je citát o velké svobodě, ve které onen Jano bude jednou žít, až už nebude “Janko jankovatý”. Každý rozumný dospělý, který žije život pod vlivem ušlechtilé víry (tedy ve svobodě), ví, jak je obtížné v dospělosti nabýt zpět sebeovládání, které člověk ztratil kdesi hluboko a dávno ve svém dětství – také i vinou nemoudrých dospělých. Jak je obtížné zbavit se chybných návyků a naopak získat ty dobré.
Třeba když si zvykl (dospělí mu to demokraticky tolerovali) připravovat se do školy na poslední chvíli – jak je pak těžké zvyknout si dělat vše včas. Nebo když si zvykl všude chodit pozdě. Jak je těžké se toho v dospělosti zbavit. Nebo když si zvykl často lenošit (dospělí mu to demokraticky tolerovali). Jak je obtížné v dospělosti odnaučit se lenošit a naučit se pracovitosti. Nebo když si zvykl všechno mít. Jak je obtížné smířit se s tím, že všechno mít nelze. Nebo když si zvykl v mládí na bezcílný život (jen zábavu, ale žádný vážnější životní cíl, program a zodpovědnost). Většinou této ztracené svobody pak už málokdo dosáhne – proč? Protože si svoje otroctví (handicap) ani neuvědomuje, a pokud ano, nemá sílu se osvobodit. A tady jsme u mnohem závažnější věci, u duchovní oblasti.
Duchovní oblast – myšlení, názory, zvyky, nálady – začátek otroctví
Jak je možné, že už velmi mladí lidé (12 – 15 let) věří na ufony, magii, materializmus, evoluční teorii, touží po kariéře, věří na demokracii, techniku, volný sex a různé jeho orientace, potraty, rozvody, život jen na hromádce, kapely, východní náboženství, jógu či nutnost používat násilí? Proč už tak mladí kouří, pijí, fetují a věří v užitečnost domovů důchodců pro své rodiče a tomu, že náboženství je k ničemu? Že by obrovská, nebývalá svoboda?
Ne, obrovské, nikdy nebývalé otroctví, do kterého je zavlekli rodiče, škola, vychovatelé a většina tupé, materialistické společnosti. Včera jsem jel kolem Vyšší zdravotní školy. Před ní stálo asi pět studentek a kouřily. Nechápu, proč je ředitel okamžitě nevyhodí ze školy. Tato děvčata mohou jít třeba montovat koloběžky na běžící pás – ale budoucí zdravotnice? Zde vidíme příklad špatně chápané demokratické svobody, ve které je na jedné straně jednoznačně prokázáno, že kouření vede k rakovině plic, a na druhé straně se už dětem (budoucímu zdravotnickému personálu) kouření toleruje, a tak se jim připravuje půda pro naprosto nesvobodnou budoucí volbu – muset kouřit a umřít a ještě stihnout naučit to další. A to u dětí, které jsou tvárné a dosud schopné poslechnout!
Jsou od malička zotročeni. Mladí lidé vám také budou tvrdit, že nemají rádi uniformitu – ale říkat vám to budou všichni v texaskách, v podobných botách a šatech. Když s těmito mladými lidmi mluvíte, jsou přesvědčeni, že jsou “fyzicky svobodni celkem dost” a “duchovně svobodni naprosto, na 100 %”! Dozvíte se, že si zcela svobodně vybrali názor, který vám nyní předkládají (třeba že neexistuje Bůh a vše je jen otázkou konvencí, např. sexuální orientace). A vy víte (pokud vám to myslí a jejich “vyznání svobody” si trochu ověříte), že se mýlí a jsou podvedeni. Že jsou otroky špatného dětství, kterým prošli, demagogie, kterou jim tato společnost naprosto nedemokraticky vnutila. Že jsou obětí materialistického náboženství, k jehož vyznávání a uctívání byli už jako děti naprosto netolerantně donuceni – zatímco skutečná svoboda jim pod rouškou svobody a demokracie byla právě paradoxně odepřena a znemožněna! Naučili je číst a psát a počítat, ale smysl života jim nikdo včas nedal!! Udělali z nich zotročené kolečko materialistického kolotoče, materialistického stroje. Mnozí z nich to podvědomě tuší a revoltují proti tomu, zcela marně.
Mají jen iluzi svobody, svobodného rozhodování, svobodného pohledu na svět, na život, na svoje tělo, na partnerství, manželství, náboženství, výchovu dětí, sex, atd., atd. Ve skutečnosti je jejich mysl zatuhlá v jednostranných módních duchovních trendech dané doby a všeobecně rozšířených omylech – ano, protiváhu ke svobodě by jim umožnilo náboženství, kdyby jim ale nebylo odepřeno. To jim však odepřeno bylo, paradoxně kvůli svobodě. To jediné by bylo mohlo vytvořit v jejich mysli názorovou polaritu, vyvážit otročení zhoubnému materialismu a umožnit svobodu rozhodování (podle bodu 1, 2 – viz výše) – třeba jednou i proti náboženství – ale skutečně svobodně!
Namísto svobody mají tito mladí lidé jen iluzi svobody uprostřed svého bolestného a zoufalého duchovního i fyzického otroctví. Mají pouta na rukou i nohou, mozku i srdci, ale nejsou ani schopni je zahlédnout. A pak přijde trpké, už dobře viditelné ovoce: prázdnota, rozvod, neschopnost hlubších a trvalejších vztahů, trápení a bolesti na duchu i na těle, frustrace, deprese, zlé jednání a napomáhání zlu (viz 1. Omyl). Nemluvím jen o zločincích, mluvím o slušných lidech, kteří napomáhají zlu, aniž by to bylo trestné. Smějí se hodnotám, o kterých nic hlubšího nevědí, ale pak narazí tvrdě na to, že žijí život pod vládou hodnot jiných, nepravdivých. A do tohoto duchovního marazmu zplodí svoje děti.
Jen malé procento se pak ještě zamyslí a změní. Protože to už ani moc nejde – jsou otroky jednostranného pohledu na svět. Nedostali v mládí vyvážené informace i z druhé, té nematerialistické strany. Nemají na výběr! Musí věřit – a musí žít – jak věří a žijí. I když si naivně myslí, že je to jejich vlastní volba. Ani náhodou! Jako ten kuřák, feťák či pijan. Jsou spoutáni díky “moudré demokracii”. Jejich životní styl a možnosti svobodné volby jsou paralyzované, zatuhlé a limitované od dětství. Jsou jako bonsaje – stromečky, které od začátku svazovali dráty a (de)formovali, aby nevyrostly. To udělá z lidí odmala vštěpovaný materialismus, který je dokonale zmrzačí na duchu i na těle.
Náboženství osvobozuje
Každé pravdivé náboženství má, kromě jiného, jeden důležitý cíl: nedopustit zotročení člověka lží a vášní, a pokud k tomu někdy došlo, osvobodit ho z tohoto otroctví. Je tedy jeho cílem “prakticky žitá demokracie”, ne tedy svoboda sice deklarovaná ústavou, ale nerealizovatelná v demokratickém materialistickém otrokářském řádu. Tohoto cíle se u dětí dosahuje tak, že se na nich včas povinně vyžaduje, aby se naučily na prvním místě (před čtením, psaním, matikou a chemií nebo paralelně s nimi) základním etickým hodnotám. Důsledně na nich vyžadovat (pod hrozbou fyzických trestů), aby poznaly bibli, naučily se její základní informace a uměly je odříkat zpaměti – a podle nich žily! Jen tak svoje děti uvedeme do svobody! Jen tak jim umožníme v dospělosti výběr.
Mohou se samozřejmě dozvědět také o jiných náboženstvích – stejně tak, jako se ve fyzice, biologii nebo dějepise učí o různých teoriích a výkladech jednoho jevu. Nikdo neřekne: nebudeme dějepis dětem vnucovat, vždyť co historik, to názor, nebudeme učit evoluci, je tam názorový zmatek (a to pořádný!!). Znovu zdůrazňuji – donutit dítě ke všestranným vědomostem a poslušnosti vede v dospělosti ke skutečné svobodě vyzrálého jedince. Ten pak má opravdu volbu – jít po některé z poznaných cest, nebo nejít. Není zotročen tím, že poznal jen jednu cestu (náboženskou či nenáboženskou), není svázán tím, že neví o jiných možnostech a nemá sílu vůle se pro některou z nich rozhodnout. Ví, oč jde, a má svobodu (poznání) i sílu ducha a těla volit!
U dětí v této naší kulturní oblasti je třeba povinně preferovat bibli, rodiče jiného vyznání si mohou náboženství vybrat a třeba i sami dítě vyučovat – což by se ale zkouškami muselo ověřovat, jako u domácí školy. Hlavně nepřipustit, aby děti do patnácti let nepoznaly žádné náboženství, nebo jen to materialistické.
Takto je třeba vést děti v jejich formativním věku – než se stanou otroky jen jediného životního názoru a stylu, otroky svého těla a pokřivené duše. Dřív, než je začnou zotročovat billboardy, reklamy, akční filmy, hnusné časopisy, knihy a internet, deformovaní vychovatelé, školní osnovy a pokřivení, nesvobodní kamarádi a dospělí, kterým jde jen o peníze. Vnucování náboženství v útlém věku je prevence svobody v dospělosti. Snad jsem vysvětlil dost jasně, že nechci donutit děti k nějakému fanatismu, ani je donutit být “křesťany” (to už vůbec nejde, viz 19. Omyl). Ale dát jim všechny předpoklady pro skutečnou svobodu v dospělosti! Skutečnou svobodu někým se stát! Být svobodnou osobností, ať už vyznání materialistického, nebo náboženského. Kdo čte pozorně, pochopí, o čem mluvím. Nechci vytvářet nějakou novou “černou” totalitu, chci jen dopřát našim dětem skutečnou svobodu. A ta je jim dnes odpírána jednostrannou materialistickou výchovou, vnucovanou od dětství.
Hrách na zeď
Je mi jasné, že to, co zde píšu, je “hlas volajícího na poušti”, utopie. Je to boj s větrnými mlýny. Mnoho lidí (ústavy a parlamenty) preferuje nechat děti vyrůstat po morální stránce “jako dříví v lese” a vyškolit je pořádně jen pro hmotařský konzumní život, a tudíž dovolit zlu, aby jim vnutilo všechno možné už v útlém věku, zotročilo je a nevratně deformovalo jejich mysl, názory a zvyky. Vím o tvrzení i věřících, kteří si myslí, že povinné náboženství by víru v Boha zošklivilo a od ní odradilo, stejně jako pan farář, který dával kdysi neposlušným dětem rákoskou přes ruce – a ono to bolelo, představte si. Jak měl pak takový malý darebák ještě uvěřit v milujícího Boha, že?
Tyhle plytké názory tu a tam zaslechneme od nemyslících dospělých, i těch věřících. Že to jednou toho nevychovance bude bolet mnohem víc, až dospěje a bude se s prázdnou duší potulovat světem, to už mnoha dospělým nedochází. Že samotné informace o náboženství nemají vůbec nic společného s pozdějším příklonem či odklonem rozumu a srdce k těmto hodnotám, to lidé většinou vůbec nechápou (o tom viz 19. Omyl). Vždyť právě těmi vnucenými informacemi se svoboda volby (jednou si moci vybrat) zprostředkovává! – jak se snažím zde až moc rozvláčně vysvětlit.
Ani mnozí křesťané nechápou, že farář, který dá malému darebákovi rákoskou přes ruku, mu tím nemůže nikdy skutečného Boha v budoucnu zošklivit – to by se musel Bůh sám nejvíce lidem zošklivit svými tresty dnes i v minulosti. (Jistě, že jsem mluvil s dospělými, kteří o sobě tvrdili, že jim takto náboženství zoškliveno bylo – já ale říkám, že nebylo, že je to jen výmluva.)
Právě naopak, když “pan katecheta” přísně vychovával, dal tím dítěti onu potřebnou svobodu mít moc nad svým tělem, ovládat je ke svobodnému rozhodování. Až bude dospělé, pak se třeba rozhodne – svobodně – proti náboženství. Možná to zdůvodní záminkou, že ho “pan katecheta” kdysi ve škole šlehal rákoskou. Ve skutečnosti je to všechno jinak. Tím, že ho pan katecheta přísně vychovával a ještě mu sděloval základní náboženské informace, mu připravoval půdu svobodně volit. Mít jednou jasno ve volbě. Vědět, co mohu chtít, a k tomu mít sílu vůle (ovládat své tělo) toto chtění ve svém životě vykonat. Toto vše je ale velmi obtížné dnes někomu vysvětlovat – lidé většinou nepřemýšlí a nechápou. A když jsou v otroctví vášní a všelijakých průšvizích, je už pozdě.
Naštěstí je tu naděje: každý má ve svém životě – třeba i pěkně zotročeném a zpackaném – možnost nakonec svobody dosáhnout. Škoda jen takový zpackaný život žít – škoda každé minuty, kterou musí člověk žít v otroctví následkem špatné výchovy a výuky už ve škole. Kdy ho jednostranně vychovali (spíše nevychovali), dali mu jednostranné informace, a tím vším mu zablokovali snadnou možnost vybrat si cestu v dospělosti dle svého uvážení. Dovolte dětem kouřit – svobodně a demokraticky – a pak jim v osmnácti předložte “svobodnou volbu nekouřit” a varujte je před rakovinou – tak je to s lidmi bez povinného náboženství už odmala! No freedom – žádná svoboda!