25. OMYL
Mnozí dnes věří, že po smrti nic neexistuje, a proto “jezme, pijme, zítra stejně zemřeme”
Tak opět jedna z mnoha “hlubokomyslných” (žel nejen hospodských) moudrostí, vedle řady dalších podobných. Jako třeba pro povzbuzení kuřáků máme: kouření neškodí, vždyť “uzené plíce vydrží více” (to ano, ale mrtvé!). Pro tlusté pak máme povzbuzení, že “až ti tlustí budou hubení, tak ti hubení budou studení” (i když spíš tloušťka vede ke “studenosti” – tedy v realitě!). Také je všeobecně rozšířený názor, že opilí mívají “kliku”, to jest štěstí v neštěstí. Pokud nepracujete na chirurgii nebo patologii, klidně tomu věřte. Alkohol ale není doporučován v nebezpečných povoláních jako ochrana před úrazy. K hospodské filosofii patří také známé “carpe diem”– užívej dne (Horatiovy básně, 1. stol. př. n. l.). “Užij si, zítra můžeš být mrtvý.” Je tu jen malý problém: mrtvý můžeš být už teď a už dlouho. I když si to nemyslíš.
Život a jeho atributy
Se životem je to totiž hodně podobné jako se středem vesmíru, jak jsem o tom psal v 23. Omylu. Střed není nutně tam, okolo čeho se hmota viditelně točí nebo kam směřují tíhové vektory. Tak ani živý není nutně člověk, který se hýbe, v jehož těle probíhá látková výměna, dýchá, okysličuje se mu mozek, a je schopen rozmnožování čili reprodukce. Také auta nebo tašky na střeše se občas hýbají, látková výměna masa proběhne v kyselině (kyselina ho “sežere”) a kamna dýchají (probíhá tam okysličování). A přece nic z toho není živé. Dokonce i na mrtvole ještě nějakou dobu rostou vlasy, vousy a nehty, a také není živá. Rozmnožování zvládá každá kopírka, to přece víme. Kdo je tedy vlastně živý?
Je to stejné, jako s vesmírem a jeho středem. Je tam, kde ho stavitel (konstruktér) chce mít. U vesmíru může být střed třeba tam, kde jsou živí lidé, kde je teplé, milující lidské srdce. Ne tam, kde jsou tuny materiálu. Ne tam, kam ho umisťují astronomové nebo hospodští filosofové. A podobně je tomu se životem. Živý je ten, koho konstruktér, tedy autor života (!) prohlásí za živého. A ten se neřídí tím, jestli se dotyčný hýbe, rozmnožuje, dýchá nebo se mu okysličuje mozek. Vůbec nic takového nemá ani tu nejmenší souvislost se životem. Ani reagující oční panenky, tlukoucí srdce nebo mluvení nemá nic společného se životem. Živý je jen ten, o kom řekne stvořitel: tento člověk je živý. A on to může říci o živém i o mrtvém! Tedy o tom, kdo se nám lidem jeví jako živý nebo mrtvý. Proč je v tom takový zmatek? Proč matení pojmů? Matení pojmů?!
Život je veličina (hodnota), které nerozumíme
Když spálíme papír, fyzika nám vysvětlí, že jsme nezničili ani jeden atom, ze kterého se papír skládal, a ani jeden miligram hmoty. Změnili jsme jen vazby některých molekul a strukturu, kterou vytvářely. Papír zmizel, jeho forma je pryč, ale množství hmoty, ze které byl tvořen, zůstalo – někde. Ve formě popele, kouře a energie. Pokud na papíru byla napsána třeba věta: “Prahou protéká Vltava”, tak tato věta také zmizela. Ale informace jako taková – neřku-li sama skutečnost - , nezmizela. Byl zničen jen nosič informace – informaci zničit nelze.
Kdybychom zničili všechny televize světa, zůstanou jejich schemata zapojení a konstrukční výkresy. Kdybychom zničili i schemata a výkresy, zůstane dál možnost vysílat a přijímat zvuk i obraz, tedy vytvořit televizi (a vytvořit předtím znovu ona zničená /”neexistující”/ schemata a výkresy). Tato možnost existovala dávno před tím, než na to přišli lidé. Jinými slovy: existují reality či jsoucna, jež se lidskými hmotnými prostředky zničit nedají.
Informaci, která je nesena na papíru, magnetickém pásku nebo ve tvaru a funkci výrobku, nemůžeme zničit prostě tím, že zničíme médium (nosič) této informace. Že dvě a dvě jsou čtyři, nezničíte ani zrušením matematiky na školách. A stejně tak naopak: je mnoho věcí, které teprve čekají na realizaci. Lidé je ještě neobjevili, ale objev již “visí ve vzduchu”. Zítra pak pohlédneme, a je to tady, můžeme si to osahat. Dnes je však tato věc teprve v “duchovní sféře”, v možnosti, potenci. Ještě není realizována, ale ve skutečnosti jen čeká na zhmotnění. K tomu může dojít, a nemusí.
V zásuvce ve zdi, mezi dvěma svorkami, je napětí. Napětí (rozdíl potenciálů) nic nedělá – ani nemůže. Skoro by se zdálo, že neexistuje – dokud nevyvoláme jeho účinky, elektrický proud. Napětí se dá sice změřit, ale zase jen díky proudu, který vyvolá, nebo následkem jiných účinků. Teprve spojením obou svorek přes odpor vznikají hmatatelné účinky, proud. Teprve pak je něco vidět, něco se děje – točí se motor, svítí žárovka, srší jiskry (při zkratu), vychýlí se ručička voltmetru nebo dostaneme “ránu” tím, že rozdíl potenciálů propojíme svým tělem, kterým tak projde proud. Dokud ale napětí “nezhmotníme” vytvořením vodivé cesty, nic viditelného se neděje. Tak je tomu i s duchovními věcmi.
Tomu lidé běžně věří
Nedělá moc problémů věřit v nesmlouvavou účinnost řady přírodních zákonitostí. Když z hromady 40 tisícovek jednu odebereme, nikomu nedělá problém být si jist, že už jich tam bude jen 39 – ať s tou hromadou budeme pak dělat jakákoliv “cvičení a kouzla”. Dokud tam někdo tu tisícovku nedodá, bude jich tam jen 39, i kdybychom peníze všelijak přesouvali, skládali do hromádek, tu a tam něco ubrali a zase to přidali, nebo s tím třepali a míchali. I když zhasneme, odneseme to jinam, opijeme se nebo usneme – bude tam pořád jen 39! Tak to nedělá snad nikomu žádný problém věřit a rozumět tomu.
Běda ale, jak jde o duchovní věci. Tam už si řada lidí myslí, že se mnohé zlo i dobro “ztratí”, schová, nikdy nezjistí, zůstane nepotrestáno, neodměněno, neobjeveno. A hlavně: že smrtí je vše vyřešeno. Asi jako bychom vyřešili krádež tisícovky tím, že bychom těch 39 zbylých spálili (občas to lidé dělají, když stopy zlých činů zahlazují tak, že dané místo podpálí). Také řešení – ale k ničemu. Ježíš Kristus jednou řekl: neodejdeš odsud, dokud nesplatíš poslední haléř. A tak řada lidí se mylně domnívá, že zákony fyziky oblafnout nelze, ale zákony ducha jde oklamat snadno, a smrtí se ztratí všechna zla, lži, krádeže, nemravnosti, podlosti a bezcharakterní jednání. Asi jako by si někdo myslel, že na napětí nezáleží, důležitý je proud! Ten je tu však jen jako důsledek neviditelného napětí.
Rezistence (tj. odpor, odolnost, vzdor) je opak citlivosti
Když se bakterie stane rezistentní na penicilin, není to důkaz jejího vylepšení a vývoje (evoluce), ale znecitlivění. Může jít o ztrátu genů, tedy určitého “softwarového” vybavení, a tím i řady funkcí (tedy opak evoluce), ale také jen o normální imunitní reakci, jako u lidí. Bakterii to může zachránit život, ale výhoda (ta evoluční) je to podobná, jakou má člověk, který je imunní proti nemoci (podrobněji o tom viz 28. Omyl). Podobně člověk bez rukou. Nemůže si je zlomit ani do nich dostat smrtelnou infekci a u cirkulárky si nemusí dávat pozor na prsty. Je imunní! Podobně mrtvý člověk se už nenakazí a nehrozí mu žádný úraz, zvláště když už je v hrobě nebo na popel. Je rezistentní – ale je to jen velmi sporná výhoda. (V evoluční teorii se však tento typ “výhody” u bakterií používá jako pádný argument – už méně se říká, že i milionté generace bakterií jsou pořád ty samé bakterie, jejich rezistence jim nijak moc nepomáhá “vzhůru”.) Určitě však tato výhoda nevysvětluje vznik nového orgánu. Ukazuje jen, že ztráta může být někdy výhodná pro přežití. Je to však nulové vysvětlení pro vznik genů kódujících určitou fenotypovou vlastnost.
Mnoho lidí je dnes duchovně rezistentních – ztratili citlivost na řadu krásných věcí, které patří k ušlechtilému životu na vysoké úrovni. Můžeme si lehce všimnout, jak málo lidí se dnes raduje prostě jen ze života. “Jen” proto, že jsou na světě, že žijí. Ztratili citlivost vnímat, jaká obrovská hodnota sám život je. Často jen tupě hledí před sebe a trápí se tím, co ještě nemají, co ještě musí udělat, nemohou se už dočkat, až přijde to či ono. Už jsem potkal řadu lidí, kteří ráno říkali “už aby byl večer” a večer říkali “už aby bylo ráno”. Ztratili citlivost na hodnoty. Na krásu každé vteřiny života – třeba i bolestného. Ale života. Kámen se těžko může radovat a těšit ze života, když žádný nemá. Také jsem už psal (17. Omyl), že mnozí lidé jsou velmi “šetrní, skromní”. Nepotřebují projevovat slušnost nebo lásku. Potkáte lidi, kteří se obejdou celý život bez prosím, děkuji, dobrý den, na shledanou, promiňte, co jsem dlužen atd. Někteří nikdy nepocítili potřebu se někomu za něco odvděčit, udělat pro někoho něco zadarmo, někoho pochválit, potěšit, povzbudit či milovat. A pak najdete lidi, kteří nepotřebují Boha. Je pro ně nadbytečný. Tito všichni dohromady jsou “imunní a rezistentní” – ale rozhodně ne na vyšší evoluční úrovni!
Podobně dnes lidé ztratili citlivost na stud. Nestydí se: muži stát hodiny před zrcadlem, vonět se a nosit náušnice, barvit a všelijak si upravovat vlasy a dbát na módu jak primadony. Možná i proto je tolik homosexuality. Je to ztráta citlivosti na roli, kterou muž má mít – a tím se vytratí i stud, když dojde k záměně. Připadá jim to normální. Mnoho lidí se nestydí obnažovat ať už pro peníze nebo prostě “jen tak”. Ztratili citlivost a soudnost, schopnost vnímat, co je slušné a neslušné, mravné a nemravné, normální a trapné! Slovo ostuda jim zní zastarale. Mají i řadu argumentů, proč “na tom nic špatného není”.
Mnoho lidí se nestydí udělat pro peníze všechno možné. Nemyslím jen na nájemné vrahy a prostitutky, ale na lidi, kteří jdou někam pracovat a jediné, co je zajímá, je výše platu. Etická náplň práce, tedy zda ta firma pracuje pro věci pěkné, čisté, dobré, mravné – to je nezajímá, hlavně že “to sype”. Nestydí se pracovat ve firmách, které rozšiřují pornografii či hnusnou reklamu, vyrábí věci, které dříve či později člověka zabijí nebo zmrzačí, nebo jejichž produkty jsou snadno zneužitelné. Hlavně, že “to sype”. “Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo jiný, nějak se živit musím, mám rodinu”. A vůbec, všechno je zneužitelné, že? Je to ztráta citlivosti na to, co vede k životu, co je životu prospěšné, co dělat nesmím, i kdybych měl umřít hlady. A jak to souvisí s tématem? Moc!
Rezistence na smysl života
Člověk, který duchovně otupí, ztrácí cit pro hodnotu života, stud, cit pro správné a nesprávné, dobré a zlé. Pak samozřejmě také nechápe nic z toho, co souvisí s koncem života. Má pak silný “důvod chtít”, aby po smrti nic nebylo! Byl by moc rád, kdyby smrtí vše končilo. Filosoficky klidně uzná “nesmrtelnost” všeho možného, třeba hmoty, energie, informací, genetické reprodukce, myšlenek nebo i blbosti, jak se s humorem říká. Ta je prý věčná. Ale že by mohl být věčný život, to je nad rozum otupeného člověka. Zde náhle “ví, že to ještě nikdo nedokázal, že se odtud ještě nikdo nevrátil”. A proto “carpe diem”. Ani jedno z těchto tvrzení ovšem není pravdivé.
Ve skutečnosti máme mnoho dobrých důvodů věřit, že smrtí život nekončí, a že smrtí nejde jen tak snadno vygumovat věci dobré nebo zlé. Vyjmenujme si alespoň několik takových důvodů. Některé už jsem zmínil.
O těchto zkušenostech je napsáno mnoho knih a každý se s těmito konkrétními případy může seznámit. Asi nejznámější je kniha Život po životě. Napsal ji MUDr. Raymond A. Moody, který pro tuto svoji první knihu čerpal z asi 1 000 případů lidí, kteří se vrátili z “prahu smrti”. To souvisí s tzv. zážitky OOB (out of body) – mimo tělo. Rozsáhlé výzkumy, mimo jiné i významné pokusy profesora Hornella Harta ze Sociologického a antropologického ústavu Dukovy univerzity v Durhamu (USA), potvrdily neuvěřitelnou skutečnost, že deset procent obyvatelstva ve většině civilizovaných zemí mělo nebo pravidelně má zážitky mimo své tělo. (Zázračné skutečnosti, Viktor Farkas).
“Není to tak dávno, co se objevily zprávy, že v roce 1989 byla při hlubinných vrtech, prováděných ruskými a norskými vědci na Sibiři, v hloubce 16km objevena dutina. Z vrtu se prý vyvalil oblak páry o teplotě 1100°C a mikrofon přenášel jakési bolestné lidské výkřiky. Vědci, kteří tam pracovali, zkoumali příčiny vzniku zemětřesení. A místo toho prý navrtali strop pekla! Zprávu údajně vyzradil jistý ruský geolog, podle některých inforamcí to byl dr. Dimitrij Assakov, ovšem ověřená tato tvrzení nejsou. Co vlastně vyzradil? Že Rusové byli údajně vyděšeni k smrti a žádali své norské kolegy, aby o všem pomlčeli. Podle některých novinářů to potvrzuje vážnost objevu…Rusové přece byli zatvzelými ateisty!” (VP 9.6.2000) Toto uvádím spíše jen pro zajímavost, nijak jsem tyto informace neověřoval.
Závěr
Tento Omyl jsem nepsal proto, abych vás přesvědčil, že existuje “něco víc” než jen fyzické tělo, a “něco potom”, až je ztratíme, a donutil vás tak silnými argumenty k víře. Chtěl jsem jenom ukázat, že materialistická jistota, že smrtí vše končí, je ošidná. Proto, že nemáme každodenně jasné hmatatelné důkazy o tom, co je po smrti, může se každý člověk rozhodovat průhledněji – dobře nebo zle – ne z nějaké viditelné jistoty (“vyplatí se to”), ale pro dobro samo. Kdyby se na nás dveře pekla otvíraly každý den, abychom se báli, a dveře nebe hned po nich pro srovnání, asi bychom měli víc víry v život “poté” a víc “dělali dobrotu”. Ale jak hodnotná by tato dobrota byla a jak dlouho by nám vydržela i poté, co by se tato exibice s peklem a nebem ukončila? A protože vše krásné na světě je jen svobodné a často jen dar, tak i poznání, že život smrtí nekončí. Sám zážitek “pekla” či “nebe” nebo jakékoliv poznání (porozumění) může být určitým povzbuzením k ušlechtilé víře a životu – ne však jejich příčinou.
Většinou si lidé myslí, že si život mohou nějak zasloužit – tady na světě nebo u Boha. Ve skutečnosti je život jen přirozené kontinuum správných výběrů ušlechtilé víry. O tom, kdo žije, rozhoduje Bůh, autor života, proto může označit některé “živé” lidi za mrtvé a “mrtvé” lidi za živé. Život si můžeme představit jako řečiště vody s mnoha přítoky i odtoky, jehož pramenem je Kristus – zdroj života. Jeho volby, rozhodování, řešení situací byly stoprocentní. Kdo je na tento pramen napojen, nemůže nikdy vyschnout (přestat žít).
Erwin Schrödinger, rakouský fyzik (1887-1961), profesor univerzity v Curychu, Berlíně, Oxfordu, Dublinu a ve Vídni, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky, řekl: “V žádném případě neexistuje ztráta osobního vědomí, nad níž bychom se měli rmoutit. A také nikdy existovat nebude.” (Co je život, Život mezi životy, Dr. Joel L. Whitton).