23. OMYL
Mnozí dnes věří, že kdyby Bůh existoval, nemohl by dovolovat zlo, navíc by musel někde a z něčeho být a mít nějaký původ
Setkal jsem se už s mnoha lidmi, kteří by byli ochotni v Boha uvěřit, ovšem nejprve by mu nadiktovali, jaký by měl být. Dále jak měl správně stvořit svět. Pak koho potrestat (většinou ty druhé) a koho odměnit (většinou je samotné a jim podobné). Bůh by k nim musel přilézt po kolenou, aby si na něj mohli sáhnout. Pak by ještě musel strpět nějaký chemický rozbor (nechat se zvážit a změřit), aby bylo jasné, z čeho se vlastně skládá a z jaké hmoty je vytvořen. Nakonec by vyslechl různé výtky a kritiku, a také by musel podat vysvětlení k řadě věcí: kde se vzal a kdo ho stvořil, proč dovolí zlo a kde bydlí – no a pak by v něj možná milostivě uvěřili, spíš by ho ale zabili. Tak na takovéhle lidi Bůh zrovna čeká – budete se divit, ale čeká! Až přijdou k rozumu.
Pokud Bůh existuje
Že existuje Bůh, je jasné všem myslícím lidem, vědcům, technikům a lidem prakticky zaměřeným. Není to jasné snad jen snílkům a lidem s bujnou fantazií (evolucionistům). Že z vyššího pochází nižší, to je naše každodenní zkušenost. Optický přístroj nevytvořila optika, ale optik – tím spíše oko, které je navíc naprogramováno v genech tak, aby se mohlo zkopírovat (“nainstalovat”) při dalším narození dítěte. Rovněž všechny ostatní tkáně a orgány. Že tento proces nemohl vzniknout bez inteligentního konstruktéra (viz Omyly 2-6 a další), je všem jen trochu rozumným lidem jasné i přesto, že darwinisté vymýšlí vše možné, aby nutnost konstruktéra obešli. Z čeho ale ten konstruktér je a kde bydlí?
Zedník není cihla
Zedníci staví dům z cihel, z tvárnic, skla, dřeva nebo ocele – ale sami z ocele nebo betonu nejsou. Je to tak těžké pochopit – že tedy ani stvořitel vesmíru nebude sám ze železa nebo vodíku? Těžko asi stvořitel hmotného světa vytvořil hmotu, prvky Mendělejevovy periodické soustavy – a pak se dodatečně z těchto prvků sám složil. Trochu absurdní. Proč by měl být Bůh z materiálu, ze kterého stvořil svět? Proč by měl být z těch 105 prvků, které jsme zatím objevili?
Byl by to divný Bůh, ze železa nebo kamene. Takové bohy si dělají lidé, ale jejich stvořitel takový není. Není ani z energetických kvant. Je duchovní bytost, není ze žádné hmoty. Pokud ovšem někdo na nic jiného nevěří, než na hmotu, pak jistě v takového Boha věřit nemůže. Neměl by pak ale ani věřit, že existují třeba počítačové programy, protože ty také nejsou hmotné. Neměl by ani věřit na matematiku, neboť výraz 2+2=4 není nic hmotného (je pouze na hmotném nosiči vyjádřen), vždyť dvě plus dvě byly čtyři dávno před uměním psát, před matematikou, člověkem i hmotou. Můžeme tento výraz pomocí hmotných věcí dokazovat – ale samo sčítání i jeho výsledek, pomocí hmoty dokazovaný, nejsou hmotou.
Proto se dnes v počítačové terminologii rozlišuje hardware a software. Informace je nesena na hmotném nosiči (CD, magnetický pásek, stopa od tužky na papíře atd.), ale hmotou tato vlastní informace není, patří do duchovní sféry, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, podobně jako matematika. To je důvod, proč mají evolucionisté se samotným pojmem informace takové problémy (jak vysvětlit její původ) a raději se tomuto pojmu vyhýbají. Hlavně spekulují o “hardware”, o těch tvrdších částech. Měkké části těl se velmi málo zachovávají, takže evoluční teoretici milují hlavně zuby, kosti, lebky – už ne tolik mozek, tkáně nebo krev. Je to tak trochu legrace, sledovat evoluční šarády – jak ze zubů uvažují o kůži a chlupech a z kusu lebky na funkčnost mozku! Ne, není to legrace, ale tragedie. Jejich tragedie.
Zedník nemusí bydlet v domě, který postavil
Když Bůh stvořil vesmír, musí v něm také nutně bydlet? Známé jsou výroky sovětských astronautů. Kosmonaut Nikolajev řekl v roce 1962, po svém letu na Vostoku III: “Boha jsem při svém letu nepotkal.”. Podobně se vyjádřil i kosmonaut Jurij Gagarin. To si ovšem měli Nikolajev s Gagarinem štěstím pískat, že Boha neviděli, protože by pohled na něj asi už nerozdýchali. Ani do slunce nejde jen tak lehce “civět”, natož na jeho stvořitele. A ještě k tomu hříšní lidé! Ale komunistům se těmito výroky asi zavděčili. Koho chléb jíš, toho píseň zpívej, říká lidové přísloví.
Pomiňme otázku, zda Gagarin vůbec někde lítal. Ale i kdyby, tak oněch 200 až 300 km nad Zemí něco přes půl druhé hodiny, to opravdu není pobyt ve vesmíru. Sovětská ateistická propaganda pěkně zapracovala – a i kdyby byl nakrásně Boha viděl, určitě by to byli zatajili – jako mnoho jiných věcí. Máme přece s těmi komunistickými ateistickými lháři bohaté zkušenosti. A jak by asi šlo vidět tělesným zrakem duchovní bytost? Takže děkujeme sovětským kosmonautům za informaci, ale nijak nás nepřekvapilo, že se právě jim Bůh neukázal. On se totiž ukazuje jen tomu, komu chce. A způsobem, jakým on sám chce. (“Čistého srdce Boha viděti budou”, říká bible.)
Takže: Bůh stvořil hmotu, ale pak se do ní pochopitelně dodatečně neoblékl! Stvořil vesmír a Zemi, ale pak se do vesmíru dodatečně nenastěhoval, aby ho lidé mohli pozorovat svými dalekohledy! Tyhle nápady uvádí často spousta lidí a tváří se přitom tak neskonale hlubokomyslně. Už před tisíci lety Bůh nechal zapsat do bible, že nemá kosti ani tělo a nebydlí v domech udělaných rukama.
Když mi někdo řekne
Občas se mě někdo zeptá, jak mohu ještě v době počítačů věřit v Boha. Na to se zeptám já jeho, jak je možné, že on v době počítačů ještě v Boha nevěří. Také se lidé posměšně ptají, jestli jako věřím na vousatého dědečka na obláčku, který uplácal Adama a Evu z bláta. Král Šalomoun učil, jak s takovými posměváčky mluvit. (“Odpověz bláznu podle jeho bláznovství”) Tak odpovídám, že pořád je víc inteligentní věřit na dědečka na obláčku, který uplácal Adama a Evu z bláta, než věřit, že se pod těmi obláčky bláto v Adama a Evu uplácalo samo – jak asi věří tazatel. Je o mnoho bližší naší zkušenosti a celé přírodovědě, že přede vším složitým “vytvarováním materiálu” byl neviditelný program, než věřit, že se materiál do složité struktury živých organizmů včetně člověka vytvaroval sám (zářením, větrem a deštěm pod obláčky, nebo snad bojem silnějšího bláta se slabším a přežitím lépe přizpůsobeného bláta?). Pak se ještě zeptám, jestli dnes počítače vousatí dědkové také plácají z bláta. A pokud chceme mluvit normálně: Bůh Adama prostě vyrobil, tak trochu podobně, jako třeba Japonci či Američané vyrábí dnes roboty – jen “o malinko” složitěji!
To bude ale jednou trapas
Japonci vyrábí roboty, kteří spolu hrají fotbal, a Američané počítače, které spolu hrají šachy (Deep Blue). Tihle roboti se také neudělali jen tak sami od sebe. Ale mají svoje inteligentní konstruktéry kteří, ateisté divte se, nejsou ani ze železa ani z křemíku či umělých hmot. To by byla ale dobrá ironie, kdyby lidé někdy svým robotům dali skutečnou inteligenci, a ti roboti se pak stali antiantropisty (to je ekvivalent ateisty - roboti popírající existenci lidí) či misantropisty (nenávidící lidi). Část “darwinovsky laděných” robotů, tedy antiantropistů, by vymyslela teorii “evoluce robotů”. Jak vznikli roboti postupným vývojem z neživé hmoty, bez přispění lidské inteligence, bez “nějakých Japonců”. Potom každý “nevědecky myslící” robot, který by věřil na lidské konstruktéry, by byl náboženský (vlastně antropický či člověka uctívající) fanatik a mimo “robotí vědu”.
Samozřejmě by to bylo možné až poté, kdy by už roboti žili samostatně a všechny lidi dávno zlikvidovali. Další generace robotů, které by nezažily lidi, by si lámaly hlavu, kde se tu roboti vlastně vzali. A tak by se vytvořila skupina robotů, evolucionistů, a to by byli “vědci praví”. Ti by pak bojkotovali vědce nepravé, robotí kreacionisty, kteří by věřili “na konstruktéry”, na jakési neznámé Japonce, kteří je kdysi dávno sestrojili, ale už nejsou nikde vidět. Vědecké články robotích kreacionistů by nebyly otiskovány v prestižních robotích časopisech a v robotích školách by se učila jen “pravá věda robotích evolucionistů”. (Pojem “vědci praví” použil jeden evolucionista při své přednášce, aby odlišil evoluční vědce – ty pravé, od kreacionistů.)
Evoluční roboti (ti “vědci praví”) by pak spekulovali, jak se asi vyvinuly robotí končetiny, integrované obvody, centrální počítač, rozvody drátů, tištěné spoje, trubky, pružiny a čidla v jejich “tělech”. (Nejsou snad naše těla velmi podobně uspořádaná?) Jestli to vznikalo robotím bojem o přežití, o samice, mutacemi v elektronických obvodech a miliony let trvajícími adaptacemi na prostředí. Asi takhle musí Bůh vidět evoluční teorii. Nevím, jestli se při tom směje, pláče, zuří nebo si zoufá. Já tak střídavě, když čtu evoluční literaturu. Myslím, že naši evolucionisté by “evoluci” japonských robotů určitě dokázali vymyslet už dnes – evoluci bez japonských konstruktérů. Evolucionisté totiž konstruktéry nemají v oblibě – tento pojem, podle nich, patří do kostelů, ne do “vědy pravé”!
Bůh stvořil hmotu, prostor a čas
Takže Bůh stvořil hmotu – a proto nemůže být sám hmotný. Stvořil vesmír – ale pochopitelně v něm sám nemá podnájem. A Bůh stvořil také čas – a tedy pochopitelně nezačal od té chvíle existovat, když byl už před časem (řec. chronos). Stejně jako existoval Bůh před hmotou a prostorem, existoval i před časem. Kde se však Bůh vzal, kdo byl před ním? Ale jaké “před” ? Když nebyl čas, tak nebylo ani žádné před. Ptejte se, kdo stojí za tím, kdo je poslední! Pro mnoho lidí – a já chápu, že v tomto materialismem pokřiveném světě je to těžké pochopit – je těžko představitelné, že někdo byl vždy, ne tuny materiálu a jouly energie; a že teprve tento věčný Bůh vše ostatní vytvořil (z ničeho nebo ze sebe). Že on je počátkem i koncem všeho. Lidem se snadněji věří, že vždy tu byly tuny materiálu či nějaká kvanta energií – těm přisoudí věčnost, prvenství a stvořitelské vlastnosti snadněji než živé osobnosti. Důvodem této “lehké víry” není věda, zkušenost či nějaké úžasné důkazy, ale materialistické masírování mozků už od kolébky.
Nejsou to tuny materiálu, nad čím máme stát v úžasu s otevřenými ústy, ale stvořitel. Pak i dohady, jestli je Země středem vesmíru či není, jsou naprosto zbytečné. Střed vesmíru je tam, kde ho chce Bůh mít. Nejspíše tam, kde je živé, měkké, teplé lidské srdce, ne kde je těžiště hmoty. (Mimochodem zeměstřednost neúmyslně dokládá i moderní věda – na všechny strany od Země astronomové naměřili většinou jen rudý posuv spektrálních čar hvězd a galaxií – tedy vše se “jakoby” od nás vzdaluje, jako od středu - pokud se to opravdu vzdaluje, což je otázka. Viz 13. Omyl. Podle současných pozorování není střed vesmíru příliš vzdálen od naší sluneční soustavy, což je více než udivující (pro ateisty). – Impact: Dr. Russell Humphreys The Battle for a Cosmic Center, 8/2002
Střed vesmíru nemusí být tam, kde je nejvyšší hmotnost, největší rozměry, největší gravitace či záření. Střed může být právě ta malá Země, jen proto, že tu jsou lidé, živí a stvoření k obrazu Božímu. Asi tak, jako když se dva lidé vezmou – jejich “střed” není v paláci na krásném kopci, ale třeba právě ve stanu, kde spolu zrovna jsou. Pro ni je střed světa právě tam, kde je on – a naopak, i kdyby to byla studená jeskyně. Ne kde jsou krásné věci a super bydlení. Tak je to i se středem vesmíru. Můžeme se dohadovat, kolem čeho se to všechno točí, kde to má těžiště a kam to letí – ale to jsou naprosto vedlejší věci.
Kdo tedy stvořil Boha?
Stvořil ho jiný Bůh, vyšší Bůh? A kdo stvořil toho jiného, vyššího Boha? Ještě vyšší Bůh? Každý řetěz je nakonec zavěšen na něčem, co už není řetěz, ale třeba hák ve stropě. Jestliže k pojmu Bůh patří, že je nejvyšší, pak asi stěží existuje ještě něco (někdo) vyšší, silnější, chytřejší atd. Mimo Boha tedy není síly “silnější”. To nepopírá ani známá otázka “může Bůh vytvořit kámen, který by neuzvedl (když je všemohoucí)?” Pokud odpovíme “může”, pak Bůh přestane být všemohoucí, (kámen nad ním “zvítězí”). Pokud odpovíme “nemůže” - kde je jeho všemohoucnost?
Podstatou otázky je toto: může Bůh překonat sám sebe? Může vytvořit něco, co ho samotného překoná, a tedy omezí? Zeptejte se matematiků, co je víc než nekonečno. Právě ona všemohoucnost (nekonečnost ve všem) činí úkol vytvořit něco lepšího, vyššího, silnějšího, krásnějšího, chytřejšího nesmyslným. Jak by Bůh mohl vytvořit vyššího Boha, když je už sám nejvyšší? Nebo silnějšího, když je nejsilnější? Ledaže by se sám chtěl omezit.
Správná odpověď tedy zní: ano, může. Bůh může sám sebe omezit, tedy dát v nějakém aspektu sám sobě omezení (něco sám sobě zakázat, třeba zvednout kámen). Pokud někdo namítne: ale pak už Bůh není všemohoucí, tak mu vysvětlíme, že to přece tazatel tak chtěl, takovou dal podmínku. Tak znělo zadání: může sám sebe Bůh omezit? Není bez zajímavosti, že Bůh to již mnohokrát udělal, například když dal po potopě duhu, nebo když odpustil neodpustitelné. Proti vlastnímu zákonu, že za hřích je smrt, nám nakonec daroval život (sám sobě nedovolil nás nechat navždy napospas smrti). Dokonce kvůli tomu Bůh sám ve svém synu Ježíši Kristu zemřel. Díky Bohu, že se takto sám omezil a nepotrestal nás podle vlastního zákona smrtí. A díky, že se nechová podle bláhových nápadů různých lidí, aby vytvářel kameny, které nezdvihne a podobné nesmysly. Bůh může opravdu všechno – ale to ještě neznamená, že všechno také chce. To neznamená, že skáče, jak hloupí ateisté pískají. To jisté, kde Bůh sám sebe na věky omezil, je vykonat hřích. Bůh může, ale přesto nikdy nezhřeší! Naštěstí pro nás a pro celý vesmír a jeho obyvatele.
Kde se Bůh vzal?
Nikde se nevzal. My “jsme se vzali”, hmota a vesmír vznikly, ne Bůh. Pokud v Boha věříme, tak je jasné, že není nikdo, kdo Boha stvořil a byl by tedy “starší”, vyšší, silnější a před ním. Každý trochu soudný ateista (materialista) se domluví s věřícím přinejmenším v jedné věci: “něco” muselo být vždy, (něco) někdo musí být věčné. Kdyby byl v minulosti jen malý okamžik (miliardtina sekundy), kdy nic neexistovalo, nebylo by ani dnes nic (vesmír, život, lidé, Bůh). Z toho vidíme, že i ateista a materialista věří na věčnost. Materialista věří na věčnost hmoty (energie), věřící člověk na věčnost života – toho Božího. Proto je logičtější, že hmota a lidé vznikli “chtěním” Boha, než že lidé vznikli “chtěním” hmoty a hmota nějakým neznámým třeskem. (O důkazech, že Bůh existuje, a proč je logičtější v něj věřit, než jen ve věčnost hmoty, pojednávala řada předchozích Omylů.)
Proč všemohoucí Bůh dovoluje zlo?
Zlo je bezpochyby nejsilnější argument proti Bohu. Mnoho lidí obhajuje evoluci jen pod tíhou existence zla – nedovedou si spojit zlo a všemohoucího, navíc milujícího Boha. Darwin smýšlel podobně. Je třeba připustit, že toto je argument té nejvyšší síly, toho nejvyššího kalibru – proti Bohu. Ve světě umírají denně miliony živých tvorů, jeden tvor požírá druhého (potravní řetězce), je tu smrt, bolest, trápení. Jak mezi zvířaty, tak lidmi. Takový svět pak vnucuje spíše obraz evolučního vzniku – metodou pokusu a omylu – než výtvoru všemohoucího milujícího Boha. Protože mi jde o pravdu, ne o prosazení vlastního vidění světa, nechci tento fakt zatajit a jen tak lacině shodit se stolu a zamést pod koberec.
Přečtěme si, co o tom říká známý biolog, bojovný ateista Richard Dawkins: “Celkové množství utrpení za rok ve světě přírody je mimo jakoukoliv rozumnou úvahu. Během minuty, po kterou mi trvá sestavit tuto větu, tisíce zvířat je sežráno zaživa, mnoho dalších prchá kvůli záchraně života, kňučí strachem, jiná jsou pomalu užírána zevnitř hlodajícími parazity, tisíce ze všech druhů umírají hlady, žízní a nemocemi...Vesmír, který pozorujeme, má přesně ty aspekty, které bychom očekávali, pokud by v jeho základech nebyl žádný plán, žádný účel, žádné zlo a dobro, nic, než jen nelítostná lhostejnost.”(God´s Utility Function). Toto jsou jistě silné argumenty proti existenci Boha. Pokud je člověk poctivý, nemůže to přejít jen nějakou frází.
Proč i přes jeho hrůznost nepopírá existence zla existenci Boha
Těmito čtyřmi body jsem nechtěl ani obhajovat zlo, ani tvrdit, že bez něj by to “nebylo ono”. Jen ukázat, že povaha zla je duchovní, že je v současném světě doprovodným projevem dobra. Na počátku tomu tak být nemuselo, zlo mohlo zůstat (po stvoření Adama a Evy) jen v potenci, tedy možnosti, bez realizace. Zlo není nutné pro stvoření, není nutné pro Boží plány se světem. Po Adamově volbě (hříchu) se však stalo, z Božího pohledu, tím nejoptimálnějším způsobem dosáhnout původně zamýšleného cíle bez ztráty svobody. Adam zlo realizoval, a to zapustilo kořeny v tomto světě a Bůh tuto cestu k cíli zvolil. Je nutné si také uvědomit, že každý tvor trpí sám za sebe. Máme být sice právem ohromeni masovými vraždami třeba nacistů či komunistů, tím, že miliony lidí zahynuly v jejich koncentračních táborech, ale je nutné mít při tom na mysli, že každý ten člověk trpěl a umíral sám u sebe, že bolest těchto lidí se nesčítala, nervy jednoho nevedly do mozku druhého, třetího atd. člověka. Utrpení tím není o nic méně hrozné, avšak bolest se nesčítá ani nenásobí počtem těch, kteří trpí. Tak je tomu i ve světě zvířat, jejichž utrpení rozumíme ještě méně než tomu lidskému.
Osobní postoj, který bychom měli ke zlu zaujmout
Asi nyní řeknu věci, které půjdou mnohým hodně “proti srsti”, ale nemohu je neuvést. Na otázky typu: “proč to Bůh dopustil?” bychom neměli hledat za každou cenu nějaké laciné vysvětlení – i když zamyslet se, proč Bůh dopustil zlo na nás či na někoho druhého, je správné. Ale ty nejlepší bezprostřední reakce na důsledky zla jsou tyto:
2. Ano, zasloužím si to (já, ne ty). Děkuji ti, Bože, že mě trestáš, spravedlivé jsou tvé soudy. (3. Moj 26:40,41)
Děkuji, Bože, že se stalo “jen toto”. Když spadne letadlo, nemáme se ptát, jak to, že to může Bůh dopustit. Ale máme se ptát, jak je možné, že je Bůh tak hodný, že spadlo jen jedno letadlo, a ne dvě či víc. To v těch druhých letadlech, která nespadla, kde jsem třeba někdy letěl i já, byli lidé spravedlivější? Tak se máme tázat. Čím si zasloužím, když jsem dostal chřipku, že jsem dostal jen chřipku, a ne rakovinu? Když jsem přišel o ruku, proč jen o jednu? Ten Bůh je ale na mne (na nás) hodný!! A proč je na mne tak hodný? Že vůbec mám ruce, že vůbec žiju? Že vidím a slyším a ještě jsem bídně nezhynul? To je správná reakce na něco zlého, co se nám nebo někomu přihodilo.
Jak obrovskou lásku musí Bůh ke světu mít, když ještě vůbec rostou stromy, plodí ovoce, je tu co jíst, přichází déšť, svítí slunce, rodí se děti? Představte si, že máte na dlani broučka, a ten vás kouše, bodá, dělá hluk, páchne, nadává vám nebo tvrdí, že neexistujete. Budete ho krmit? Ochraňovat před jinými brouky a hladit, když ho můžete jedním prstem zamáčknout? Ale Bůh to vůči nám dělá už mnoho tisíc let. Dává déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Proto můžeme být rádi, že není ještě hůř. A tak žena, jejíž muž je opilec a nedává jí žádné peníze na domácnost, si nemá říkat: proč zrovna já, jak je to nespravedlivé, proč tak musím trpět? Ale s velkou vděčností k Bohu si má říci: to je úžasné, ještě mě nezabil. Děkuji ti, zlatý, drahý Bože!
A žena, jejíž muž není opilec, jen jí s ničím nepomůže, si má říkat: díky Bohu, že není opilec. Ráda vše zastanu sama, pomáhat mi nemusí. Podobně má smýšlet muž, jehož žena mu nedělá mnoho radosti a domácí pohody. Jinými slovy, správný postoj k tomu, co se nám jeví jako zlo, je takový, že nikdo na tomto světě si nezaslouží nic jiného než smrt. Protože nikdo není bez viny – ani ten opilec, co nedává manželce peníze, ale ani ona. Terorista, který zabije spoustu lidí, je vinen a zaslouží si za svůj čin odsouzení, ale lidé, které zabil, byli vinni také – zase jinými věcmi. Tento postoj ke zlu, nedostatku a nemoci vede k velké vděčnosti. A ta dnes velmi mnoha lidem chybí – a proto dost trpí! Mají totiž často moc velké nároky, které se většinou nenaplní. To se jim pak (zcela neoprávněně a trapně) jeví jako zlo. A tak trpí. Anebo nemají velké nároky, ale prostě nejsou vděční za málo.
Když se ráno probudím a žiju, mohu být velmi vděčný. Sama existence života je zázrak. Lidé často kazí život sobě i druhým obrovskou nevděčností. Vidí, co ještě nemají, nebo jak druzí mají něco víc. Dávají si laťku toho, co by “mělo být, co by měli mít, jak by se k nim měli lidé chovat, jak by měli být milováni” atd., příliš vysoko. Lepší je mít ji na nule. Pak se může člověk radovat, že ještě není tak zle, jak bychom si všichni zasloužili. Ne, nebojte se, pokrok se tím nezastaví, ani se tím nepodpoří zlo. Jen se zamezí utrpení z nenaplněných požadavků! (Ano, trochu to připomíná buddhismus, to je jisté, ale Kristus, přestože zastával velmi podobné zásady, navíc za zlo ještě dal svůj život – viz 19. a 33. Omyl – zatímco buddhismus na tomto “nelpění” končí, to je jeho konečné řešení utrpení).
A tak když mi někdo ubližuje, mám si říci: díky Bohu, že neubližuje mým přátelům, mojí ženě, dětem. Díky Bohu, že neubližuje cizím lidem, díky Bohu, že neubližuje mým nepřátelům a zlým lidem. Díky Bohu, že netrpí on sám, díky Bohu, že mi neubližuje ještě víc, ale jen takhle! Díky Bohu, že ubližuje jen mně. (Tím, že někdo někomu ubližuje, ubližuje samozřejmě nejvíce sobě, a pokud jeho hříchy nevezme na sebe Kristus, vrátí se mu všechny jednou stejně na hlavu). Ne, toto není masochismus, to je realismus. Je to postoj v souladu s pravdou o zlu, o tom, co si zasloužíme.
Také to není schvalování zla, neřekl jsem, že člověk páchající zlo by se neměl změnit nebo dokonce že je jeho jednání v pořádku. Jde mi jen o okamžitý postoj vůči bolesti, trápení, nebezpečí, zlu, které právě v tuto chvíli dopadá nebo už dopadlo na naši hlavu. Tento postoj, který jsem popsal, není o tom, jak čelit zlu! Jak mu předcházet, jak ho zamezit – o tom zde není řeč, nemylte se. Mluvím zde o postoji vůči následkům zla, které už na nás dopadly! Samozřejmě, že náš celý život by měl být nasměrován k předcházení těmto situacím, tedy ke kázání evangelia a snaze, aby co nejvíce lidí mělo ušlechtilou víru, která nepáchá zlo a neubližuje. Ale když už jsme se ve zlu ocitli (to nemusí být jen přímým zásahem lidí), můžeme zaujmout postoj velké vděčnosti. Samozřejmě, že se snažíme právě probíhajícímu zlu, nebo připravovanému zlu zabránit. Já však mluvím o zlu, které se stalo, nebo které probíhá a my jsme vůči němu bezbranní. A jaký vnitřní postoj můžeme v takové situaci zaujmout. Ať mě nikdo neobviňuje z prosazování pasivity vůči zlu nebo masochismu!! Vždyť tyto omyly píšu právě proto, aby se zlu předešlo.
Pokud člověk uzná před Bohem, že si utrpení zaslouží a zasloužil, že Boží soudy jsou spravedlivé, pokud schválí Boží jednání s ním, Bůh ho může z utrpení vytrhnout a pomoci mu. Také můžeme vyznávat viny našich předků a jejich dopad na nás.
Asi jsem vás nyní pro své postoje vůči zlu moc nenadchl, ale je to postoj mojí víry. Že si nic, absolutně nic nezasloužíme, všechno dobré je “navíc” – tedy i to, že právě netrpíme. A že máme pochválit Boha a poděkovat mu, když na nás nějaké trápení nechá dopadnout. Cílem jistě není vyžívat se v trápení, ale hledat jeho důvod a pravou příčinu. A změnit se i vyvarovat věcí, které k trápení vedou.
O zlu se lehce mluví, když ho neprožíváme
Neříkám, že tyto argumenty, ukazující zlo z určitého pohledu, jsou vyčerpávající. Biblický pohled na svět říká, že člověk se postavil proti Bohu do vzpoury, a tím na celý svět přivodil smrt, bolest a zlo. Vzpouru Bůh umožnil, ale všechny její důsledky zatím neodstranil. Člověk se stal špatným hospodářem, a kde je špatný hospodář, trpí celé hospodářství. Proto žijeme ve světě, kde jsou zemětřesení (asi hlavně jako důsledek celosvětové potopy), uragány (asi jako důsledek velkých teplotních rozdílů po potopě), kde jsou nemoci (asi v důsledku četných mutací vlivem silného záření a snížené imunity po potopě) a lidé se zabíjejí (asi v důsledku snížené schopnosti vnímat pravdu a žít podle ní). V tomto světě trpí lidé i zvířata, tedy “celé tvorstvo”.
Samozřejmě, že tím není vysvětleno, proč Bůh, který může všechno, zvolil právě tuto alternativu svého stvoření (tvoření). Proč zvolil tento “způsob světa” a ne jiný, to vysvětlit neumím – asi hlavně proto, že si ani nic jiného neumím přestavit. Jen myslím, že je dost důkazů k tvrzení, že tuto “volbu” nemohla provést evoluce, ale musí za ní stát inteligentní stvořitel. A to i přesto, že ho nevidíme a neumíme si odpovědět na řadu otázek s ním spojených. To se však týká i mnoha docela obyčejných věcí: neviděli jsme stavitele pyramid, nevíme, jak byly stavěny, kdy a proč. A přece nikdo netvrdí, že proto musely vzniknout samy od sebe, bez myslících bytostí, zvláště když už jsou tak zchátralé. Nejinak je tomu s Bohem. Nevíme mnoho, ale z věcí viditelných a z toho, co víme, můžeme snadno usoudit, že Bůh existuje i přesto (nebo právě proto), že je na světě bolest, utrpení a smrt a svět je už dost “zchátralý”. Lidé věřící v Boha v něj nevěří pro svoji nevědomost, proto, aby si vysvětlili to, na co věda dosud nepřišla (aby Bohem zaplnili bílá místa), ale právě proto, co vědí, čemu rozumí, proto, co už věda poznala a jaké mají zkušenosti. Víra v Boha plyne z poznání, nikoli z nevědomosti.