3. Genetika a Boží přírodní výběr
Byl letní den v klášterní zahradě v České republice před 100 lety. Většina mnichů neviděla nic zvláštního v hrachu, který tam rostl. Ale jednomu z nich byly tyto rostliny velmi důležité, dělal s nimi vědecké pokusy. To, co zvlášť udivovalo Gregora Mendela, byl způsob, jakým rostliny předají znaky dalším generacím, a co by se mohlo stát, zkříží-li se bíle kvetoucí rostlina s červeně kvetoucí. Bude příští generace červeně nebo bíle kvetoucí? A když se zkříží velká rostlina s malou rostlinou, jaká bude výška? Jak Mendel prováděl pokusy a analyzoval výsledky, uvědomil si, že objevil některé základní zákonitosti, týkající se dědičnosti. Velice vzrušen publikoval svá zjištění ve vědeckém časopise, ale vědecký svět to úplně ignoroval. Zklamán, zastavil svůj výzkum. Mendel zemřel roku 1884; asi ho nenapadlo, že po dvaceti letech se stane světově známých badatelem nové vědy. Jeho práce je dnes chápána jako základ vědy o genetice, studia dědičnosti. V předchozích kapitolách jsme se zabývali vznikem evoluční teorie a důkazy zkamenělého záznamu. Nyní je nutno zvážit, zda výsledky genetiky podporují myšlenku evoluce. Mendel publikoval své nálezy ve druhé polovině šedesátých let 19. století, což je doba, kdy se Darwinova teorie stávala populární. Publikoval v tehdy známém časopise, který byl velmi rozšířený a známý. Jeho článek byl objeven až 16 let po jeho smrti, roku 1900, kdy byl rozpoznán jeho význam. Přesto byly jeho výzkumy ještě řadu dalších let ignorovány. Proč neuznán?
Proč byly tak důležité objevy ignorovány? Jistá odpověď je, že odporovaly Darwinově teorii evoluce. Dnes se to neuznává, avšak zůstává pravdou, že to, co Mendel objevil, zpochybnilo jeden z mnoha předpokladů evoluční teorie. Je to vidět ze skutečnosti, že když byla Mendelova práce znovu objevena, Darwinova evoluce utrpěla dočasné zapomenutí. Po chvíli se evoluční učení opět objevilo v jemně odlišné formě, o které se říká, že je zcela v souladu s Mendelovou genetikou. Jak ale uvidíme, obě teorie jsou zcela neslučitelné a nemohou být současně pravdivé obě.
Co vlastně Mendel objevil? Křížil různé rasy jedlého hrachu. Čím vlastně popřel Darwinovu teorii? Když zkřížil červeně kvetoucí rostlinu s bíle kvetoucí rostlinou, výsledkem byla červeně kvetoucí rostlina. Mendel potom zkřížil tyto kvetoucí potomky a zjistil, že výsledkem jsou potomci v poměru 3 červené ku 1 bílé rostlině. To lze pochopit, když uvážíme, jaké geny jsou zde při křížení angažovány. Gen je jednotka, která rozhoduje o určité charakteristice, zde o barvě rostlin. Může mít dvě formy. Jednu, která dává červenou, a druhou, která dává bílou barvu. Potomci původního křížení červených s bílými byli všichni červení, ačkoliv ve skutečnosti vlastnili stejně tak gen pro červenou i pro bílou barvu rostliny. Z toho Mendel usoudil, že červený gen je dominantní (nadřazený) bílému. Proto rostlina, která má oba geny, bude červená. Když se pak tyto červeně kvetoucí rostliny druhé generace zkříží, vznikne možnost, že se dva bílé geny sejdou, výsledkem pak je bílý potomek. Možnost, že potomek obdrží alespoň jeden červený gen je v poměru 3:1.
Mendelův experiment
Mendel zjistil při křížení červeně kvetoucích rostlin, které jsou už potomky původního křížení, že lze jednak obdržet jak bíle, tak také červeně kvetoucí rostliny. Darwinova teorie spočívá na předpokladu, že v tomto případě bílá charakteristika byla n o v á charakteristika získaná mladými rostlinami, aniž ji předtím měly rodiče. Tedy rasa si osvojila nové charakteristiky, platí-li, že se vyvíjí. Mendel ukázal, že vlastnost nebyla získaná. Existovala už celý čas v rodičovských generacích, maskována dominantním genem. V nové generaci existuje v přesně stejném zastoupení, jako tomu bylo v rodičovské generaci. Samozřejmě, že je možné ztratit některé geny zabitím těch jedinců, kteří je mají, ale není možné získat nové. Nebylo tedy udivující, že teorie Darwina se začala kymácet, když tato fakta vyšla na světlo. Byla zachráněna od pádu teorií, která říká, že geny se někdy mohou přeměnit do úplně nových forem. Tato radikální změna genu se jmenuje mutace. A toto je podoba, ve které se Darwinově teorii dodnes věří. Předpokládá se, že mutace mohou změnit gen k nové formě. Proces přírodního výběru prý používá selekci k vybrání nových genů příznivých pro organismus a potlačuje ostatní. Evolucionisté tvrdí, že klasickým příkladem je jeden druh motýlu (Biston Batularis). V letech 1860 se vyskytovaly převážně v bledé barvě, i když tmavá forma se v malé míře vyskytovala též. Během následujících 100 let tmavá forma se stala více a více běžná, až se světlá forma stala úplně vzácná. Důvodem této změny byla skutečnost, že tmavá forma byla původně v nevýhodě, neboť byla jasně patrná na světlé kůře stromů. Tak byla snadnou kořistí dravců. Světlá forma nebyla snadno vidět, a tak snáze unikla. S průmyslovou revolucí se však stromy pokryly spadem a ztmavly a situace se změnila. Bledá forma byla nyní nápadná dravcům, zatímco tmavá unikala. Proto se rozšířila. To je příklad toho, čemu evolucionisté říkají přírodní výběr. Nové geny jsou vybrány, jestliže přináší výhody organismu. A předpokládá se, že vznikají mutacemi.
Pozn.: V poslední době vyšlo najevo, že obrázky v učebnicích, které ukazují tyto motýly na kůře stromů, jsou evoluční falzifikáty. Motýli byli na kůru přilepováni lepidlem nebo špendleni, aby teorie evoluce měla alespoň nějaký “důkaz” – P.K.
Mutace
Moderní teorie evoluce stojí nebo padá s otázkou mutací. Jestliže mutace neprobíhají, je pro evoluci nemožné, aby dospěla k nějakému pokroku. Musíme tedy rozebrat otázku mutací, zda k nim dochází tak, jak evolucionisté tvrdí. Za prvé je jisté, že k nim dochází. Za druhé je též jisté, že každá větší změna v genu je vždy změnou k horšímu. To je to, co bychom očekávali. Geny jsou složité a úžasně uspořádané a každá větší změna povede jen ke zhoršení funkce. Toto připouští genetikové po 70 letech intenzivních experimentů. Během doby provedli tisíce mutací různých organismů, ale nepředvedli ani jeden přesvědčující důkaz evoluce. Ve skutečnosti se nyní všeobecně uznává, že příznivé mutace jsou velmi vzácné; jejich převážná většina jsou buď mutace škodlivé, nebo neutrální, které nemají žádný význam pro genetiku dané populace. Každé individuum podstupující mutaci má spíše tendenci zahynout a genetická struktura dané populace jako celku zůstává neovlivněna. Mutace jsou velmi daleko od toho, aby byly samy od sebe schopny vyprodukovat nové, schopnější geny, které umožní vývoj organismu. Nemění genetickou strukturu celku. Spíše ji oslabují. I kdyby mutace probíhaly podle tvrzení evolucionistů, přesto by to k evoluci nevedlo.
Osobní svědectví
Osobní svědectví může vysvětlit, co jsem myslela tímto výrokem. Týká se toho, jak jsem došla ke svým současným pohledům na evoluci, neboť mé odmítnutí evoluce na vědeckém základě začalo právě při řešení otázek kolem mutační teorie. Byla jsem nejprve učena evoluci v detailech na základní škole v zoologii. Učili mne ji jako existující skutečnost, která se udála mutačními procesy a přírodním výběrem.
Pak jsem studovala Vysokou školu v Sussexu, kde jsem tři roky studovala biologii – z evolučního hlediska, Byla jsem celou tu dobu křesťankou. Nejprve jsem věřila, že člověk může věřit Bibli i evoluci, ale časem v Sussex jsem se stávala velice nešťastná právě v této otázce. Uvědomila jsem si, že oboje nemůže být pravdou. Toto dilema trvalo téměř až do posledních let školy. Rozhodující obrat nastal jednoho dne, když jsme na semináři diskutovali o vývoji oka obratlovců. Oko je velice složitý orgán, má komplikovanou strukturu, světlo je vedeno na oční pozadí a dopadá na buňky, které jsou na ně citlivé. Má jemnou strukturu, aby světelná informace, která prochází až ke zrakové části mozku, mohla být skutečným viděním. Začali jsme na semináři diskutovat o tomto úžasném orgánu. Asi jednu hodinu se mluvilo v bludném kruhu. Evoluce oka byla jasně nemožná. Všechny specializované a kompletní buňky, které tvoří naše oči, se prý vyvinuly proto, že docházelo k výhodným mutacím uvnitř mnohem jednodušších předcházejících buněk. Ale jaký užitek má díra v předu lebky, umožňující světlu procházet na buňky necitlivé na světlo? Jakou cenu má čočka vytvářející obraz, není-li zde žádný nervový systém interpretující obraz? Jak se mohl vizuální nervový systém vyvinout dříve než mu oko dávalo informaci? Probírali jsme tento problém z každého možného úhlu, ale nakonec jsme připustili, že nevíme, jak se to mohlo stát. Já jsem pak řekla, že když jsme zjistili, že je nemožný vývin oka, že čestné a vědecké by bylo připustit, že se nevyvinulo. Moje slova vyvolala šokující mlčení. Lektor, vedoucí seminář, pak řekl, že nechce začínat žádnou kontroverzi, zatímco ostatní ve skupině se začali vysmívat mé víře v Boha. Ale já jsem vůbec Boha nemyslela! Já se jednoduše snažila nahlížet na problém objektivní a vědeckou cestou. Od té chvíle se mi jevilo jasné, že teorie evoluce je nevědecká, a že mutační teorie je beznadějná. Nestačí ani vysvětlit vznik jednoduššího orgánu ( mnohem menšího divu) než je oko obratlovce.
Nejsem sama
Nejsem sama ve víře, že i kdyby se užitečné mutace děly, nebudou přiměřeným vysvětlením evoluce. Známý biolog Sir Alistair Hardy to ukázal v knize “Živý proud”, kde připomíná jednu z nejdůležitějších myšlenek evoluce – stejný orgán v různých zvířatech se prý vyvinul ze stejné struktury v jednom společném předku. Vezměme např. ploutev tuleně, paži člověka a křídlo ptáka. Ačkoliv se liší tvarem a funkcí, všechny končetiny mají stejné uspořádání kostí. Tudíž se tvrdí, že všichni tito tvorové se vyvinuli z nějakého primitivního obratlovce, který sám měl toto základní uspořádání kostí. Takovýmto strukturám, které jsou z jednoho společného předka, se říká homologické struktury.
Další příklad homologického složitého orgánu je vidět v mouše. Je mnoho typů ovocných much a některé mají oči vzhledově velmi odlišné. Ačkoliv se liší, evolucionisté tvrdí, že jsou vyvinuty z jednoho dřívějšího typu oka. Jsou tedy homologické. Evoluční teorie říká, že všechny homologické orgány se vytvořily díky mutacím v genech, řídících původní orgán. Jinými slovy: geny produkující homologické orgány dnes jsou stejné jako geny, které produkovaly orgány předchůdců. A prý je to sama struktura, která se změnila. Velký problém pro evolucionisty je tento: v mnoha případech může být ukázáno, že to, co nazývají homologickými orgány, je produkováno činností docela rozličných genů. Např. jsou dva druhy ovocné mušky s očima považovanýma za homologické, avšak tyto oči v těchto dvou případech jsou zcela prokazatelně produkovány rozličnými geny. To není osamocený případ. Během mnoha let bylo objeveno mnoho případů. Nelze popřít, že koncept homologie ve sféře podobných genů, předávaných dřívějším předkem, se úplně zhroutil. Na příklad uvažujme o přední končetině původních předchůdců obratlovců, o genu, který řídil její vývoj. Chcete-li, lze měnit mutací tento gen třeba milionkrát! Tyto změny nikdy nezpůsobí, aby se vyvinula lidská ruka nebo tulení ploutev, protože tyto orgány jsou řízeny úplně jinými geny.
Během minulých 70 let se tvrdilo, že genetika podporuje evoluci. Nyní jsou proti tomuto tvrzení námitky. Viděli jsme, že Mendelovy experimenty ukázaly, že nové charakteristiky nejsou získávány populací, ale předávány přímo z rodičů na děti pomocí genů. Proto neprobíhají žádné změny z generace na generaci, na jejichž základě by mohla probíhat evoluce. Dále vidíme, že mutační teorie nepodporuje evoluci. Genetika hovoří pro stvoření.
Přírodní výběr
O genetice musí být řečeno více. Výzkum, probíhající během minulých 70 let, ukazuje k jednomu závěru: evoluce se nikdy neuskutečnila, Bible zůstává v platnosti. Zvažme teoretický případ toho, co evolucionisté nazývají přírodním výběrem, a pak z toho vyvodíme logické závěry. Představme si populaci mořských ptáků, která existuje v jedné z několika rozličných barev. Jak se populace zvětšuje, někteří ptáci kolonizují sousední ostrov, který je tmavý. Bílí a šediví ptáci jsou snadno vidět dravci a jsou rychleji likvidováni. Tmaví ptáci nejsou tak snadno vidět a přežívají déle.
Časem se rasa tmavých ptáků rozšíří, jak světlí postupně vymírají. Podobný proces probíhá na jiném, nedalekém ostrově jen s rozdílem barvy ostrova. Tento ostrov je tentokrát světlý a bílí ptáci se rozšíří. Tak se přírodním výběrem vytvoří dvě rasy z jedné původní populace. Případně lze uvažovat o nich jako o nových druzích.
Vyprázdnění
Evolucionisté tvrdí, že takto probíhá evoluce. Ale co by se stalo z genetického hlediska? V původní populaci existovaly geny pro černé, tmavošedé, světlešedé a bílé barvy. Na černém ostrově byli majitelé světlých genů ztraceni. Přírodní výběr učinil genofond chudší. Je zde přítomno přece méně – a ne více ( jak žádá evoluční teorie). Z toho plyne, že populace se nemůže zdokonalit, není-li zde nových genů. Protože nová populace tmavých ptáků je geneticky chudší, je také náchylnější k vymizení. Změna prostředí (jako např. to, že z černého ostrova se stane bílý) způsobí vyhynutí rasy přítomností dravců. Jestli se toto děje ve velkém měřítku, očekávali bychom, že mnoho druhů vyhynulo, a to je to, co skutečně historie ukazuje. Jinými slovy: přírodní výběr směřuje ke genetické smrti. Nesměřuje tedy k vývoji komplexnějších druhů. Viděli jsme, že proces přírodního výběru vede k novým variacím tvorů, kteří jsou chudší na geny než předchozí populace. Z evolučního hlediska by to znamenalo, že tvorové jako amoeba (z níž by vzešli vyšší tvorové), by museli mít nekonečně bohatší a mnohem různorodější genofond než my! To je ovšem směšné. Z opravdu vědeckého hlediska skupiny zvířat musely kdysi existovat s mnohem různorodějšími a bohatšími charakteristikami, z nichž pochází více specializované typy, které máme dnes. Věřím, že to je právě v souladu s Biblí: Bůh stvořil zvířata “dle svého druhu”.
A tak v tomto procesu přírodního výběru nevidíme ve skutečnosti evoluci, ale velkou Boží schopnost, moc, moudrost a milosrdenství. Nezapomeňme, že podnebí které dnes máme, není to, které bylo při stvoření. Celosvětová potopa za Noema přivodila nesmírné změny. Bůh ve své velké moudrosti stvořil lidi a zvěř s dostatečnou genetickou přizpůsobivostí přežít tyto změny. Některá zvířata (např. dinosauři) nebyla schopna adaptace a vymřela. Dnes máme zvířata jako třeba tropické ryby nebo polární zvířata, která jsou omezena na velice úzké klimatické pásy. Přírodní výběr jim umožnil přežít původní populaci stvořenou Bohem. Proces přírodního výběru pracuje na základě již existujících faktorů dané populace. Např.: tmavá forma motýla již existovala předtím, než se přírodním výběrem stal nejběžnější formou. Bůh vytvořil Adama s genetickou potencí pro vznik všech současných ras.