Složitost živého těla: co od ní můžeme i nemůžeme čekat

Živý organizmus je víc než jen velmi komplikované uspořádání neživých prvků. Přesto ho můžeme přirovnat v některých aspektech k velmi složitému stroji mechanické i chemické povahy. Proto i v řadě evolučních knih najdeme srovnání oka s optickým přístrojem, mozku a nervové soustavy s řídícími systémy v technických zařízeních, nebo srovnání srdce s čerpadlem, které do systému trubek pumpuje kapalinu a zabraňuje pomocí systému záklopek (chlopní) jejímu samovolnému proudění zpět. Již před řadou let vznikla bionika, věda, která se zabývá aplikací různých rostlinných a živočišných řešení a zařízení na lidské výrobky. Kreacionisté právem očekávají, že inteligence stvořitele, která vyřešila brilantně mnohé problémy v rostlinných a živočišných tělech, bude mít podobné projevy i u člověka.

Proto také snad vše, co vymyslel člověk, existuje již dávno v nějaké podobě v přírodě (lodní šroub, tryskový pohon, schopnost letu, sonarové vidění, velmi pevné stavební konstrukce, využití elektřiny apod.) Toto vše nepřekvapuje kreacionisty. Evolucionisté o těchto Božích výtvorech často mluví bez studu a uzardění jako o zázracích a dokonalých výrobcích přírody (což je tautologie). Dawkins se opravdu nestydí napsat, že to, co lidští konstruktéři obtížně řešili u svých výrobků řadu let, třeba sonar, “netopýři zkonstruovali” velmi úspěšně již dávno. A je to! Člověk neví, jestli se má smát, plakat nebo zuřit.

Složitý systém může ztratit i zaměnit řadu funkcí Kreacionisty také ne vždy překvapuje (někdy ano, viz níže “Problémy kreační teorie”), že po pádu člověka do hříchu, následném Božím zásahu do přírody a celosvětové potopě toto pokažené stvoření vykazuje dnes celou řadu malformací, degenerativních struktur, orgánů, které zakrněly nebo změnily svojí původní funkci či účel používání. Mělo by také překvapit evolucionisty s jejich teoriemi, proč některé orgány vznikly, aby pak zase zanikly v procesu boje o přežití nejzdatnějšího, nebo proč určité výhodné orgány nebyly ponechány i sousedním taxonům, nebo proč si řada organizmů nese na sobě jen velmi obtížná, v boji spíše překážející břemena, a kupodivu jejich nositelé “úspěšně” přežili až do našich dob s nepotřebnými či zdegenerovanými orgány. Představte si vojáky, kteří s sebou tahají nefunkční děla a pušky, na zádech nepotřebné padáky a torny plné slepé munice – a přesto úspěšně vítězí v boji s nepřítelem. Spíše se zdá, že zvítězili tím, že se vzdali, než že bojovali.

Proč asi evoluce vybavila člověka mozkem, který je využit jen z deseti procent a není nejmenšího dokladu o tom, že by ho kdy užíval víc? Asi těžko pomohou jelenovi v boji o přežití se lvem těžké parohy, žirafě vysoký krk nebo pštrosovi nefunkční křídla. Toto vše jsou hádanky ne pro kreacionisty, ale pro evolucionisty. Degenerace, devoluce, zhroucení původní stvořené struktury, ztráta genů a jejich poškození, vzrůst entropie a vymírání druhů, nové a nové nemoce, to zapadá do kreačního obrazu stále více degenerujícího světa. V něm probíhá pouze rozšiřování a rozmnožování, ale ne vzrůst složitosti (genotypu či fenotypu).

Lidská společnost nedělá pokroky ve vědě a technice díky stále složitějšímu a vylepšujícímu se mozku člověka, jak se mnozí lidé mylně domnívají, ale hromaděním poznatků od generace ke generaci. Jen proto, že se Einstein mohl ve škole naučit integrální počet, již vymyšlený Newtonem a Leibnitzem téměř tři sta let před ním, mohl rovnou pracovat na teorii relativity. Jinak by musel řadu matematických operací vynalézat nejprve sám. Pokrok je u lidí umožněn předáváním informací v ústní, písemné či jiné formě. Tyto informace a zkušenosti se hromadí od generace ke generaci, z nich se vyvozují nové poznatky, a tak roste poznání, věda a technika. Mnozí lidé považují mylně tento pokrok za důkaz evoluce (ve skutečnosti se lidský mozek naprosto nemění, stejně jako se “nevyvíjí” počítač tím, že na harddisk instalujeme stále nové a nové aplikace). Podobně u některých druhů rostlin či živočichů přibývají populační počty (jinde zas klesají), ale nezvyšuje se kvalita (složitost) jejich těl. To vše odpovídá kreačnímu obrazu světa kdysi stvořenému, rozmnožujícímu se a rozšiřujícímu se co do prostoru a civilizační vyspělosti, ale degenerujícímu fyzicky i mravně poté, co přišel pád, odklon od Boha a Boží sankční zásahy do původního stvoření. Velmi zajímavý proces úpadku můžeme pozorovat například v kultuře, kde nedochází k efektu hromadění, jako je tomu ve vědě. Stále větší ošklivost obrazů, dekadence ve výtvarném umění, hudbě i v celé kulturní oblasti je neklamným svědectvím (oproti stále lepšímu designu technických výrobků), jak se mozek člověka nevylepšuje, nezjemňuje a nezušlechťuje. A rozebírat morálku a mravní úpadek současného lidstva snad ani není nutné. To vše ukazuje, že myšlenka biologického vývoje je jen čirá iluze a bohapustá lež.

Pokora Živá těla organizmů jsou si jak velmi podobná, tak velmi nepodobná, což obojí napomáhá evolučnímu teoretizování a fantazírování. Pokorní kreacionisté a pokorní evolucionisté zde přiznají velkou neznalost, zvláště pokud jde o biochemické a genetické struktury kódující vznik organických těl (fenotypu). Kreacionisté opravdu netuší, jak Bůh tvořil základní životní formy před šesti tisíci lety ve třech dnech. Zda nevytvořil na samém počátku jakési nepočetné základní životní stavební praplány, vzory či konfigurace atomů či nukleotidů, a ty pak už jen modifikoval (třetí, pátý a šestý stvořitelský den) podle určení daného tvora třeba na prostředí (voda, voda-souš, souš-povrch, souš-podzemí, souš-vzduch, světlo, světlo-tma, tma, zima, teplo, zima-teplo atd.) nebo na daný druh potravy, komunikace, biotopu apod. A k tomu navíc vložil možnost velké variability genetické exprese k ještě specifičtější adaptaci daného tvora na prostředí přirozeným vznikem odlišných plemen či druhů, a dokonce i konkrétní somatickou odpovědí těla na momentální podmínky (ztvrdnutí kůže či kůry, srůsty, imunologické reakce apod.).

Variabilita a vznik odlišností (plemen) je skutečností, ale Darwin z toho mylně odvodil evoluci. Jestli si však ve svých tělech neseme nějaké základní konfigurace pro větší skupinu organizmů nad úroveň čeledi a třeba ještě výše, to nevíme. Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno opravoval starý kotoučový magnetofon (tzv. B3), který neměl s rozhlasovým přijímačem nic společného. Přesto jsem z něj zaslechl v jednu chvíli rozhlasovou stanici, ne příliš kvalitní, ale jasně rozeznatelnou. Bylo by pošetilé z toho vyvozovat, že tento magnetofon býval kdysi rádiem. Příčinou napodobení funkce jiného výrobku je skutečnost, že rozhlasový přijímač i magnetofon mají řadu velmi podobných elektronických obvodů a může tedy při poruše dojít ke vzniku podobné funkce. Takové společné biochemické vzory mohou existovat v našich tělech zcela latentně, ne v důsledku evoluce, ale původního stvoření.

Je-li vše v pořádku, odlišnosti se neprojeví nad míru naší identity a tělo si od prvopočátečního rýhování zygoty a embryonálního dělení kmenových buněk zachovává svoji specificky druhovou identitu, díky stvořitelem nastaveným bariérám mezi vyššími taxony. Druhově specifická odlišnost je tak dominantní nad společným uspořádáním a nevznikne tak při embryonálním vývoji (nebo již dříve, při replikaci a gametogenezi) odchylka k budoucímu vzniku taxonomicky vzdáleného orgánu či tkáně, i když je zde pro to latentně existující program. Výzkumy na kmenových buňkách, zatím jen velmi vzdáleně, tuto možnost naznačují.

Pokud by tedy tomu tak bylo, kreacionisté by v tomto porušeném světě očekávali přirozeně i poruchy ve stabilitě bariérových omezení – tj. porušení dominance druhové specifity a mimořádný vznik struktury, která se normálně tvoří jen u organizmů vzdáleného taxonu. Mohl by tak vzniknout nějaký univerzálnější znak (třeba končetin, uší, ocasu, srsti apod.) u organizmu, u kterého se normálně nevyskytuje, i u člověka. Zdůrazňuji: pokud by tomu tak bylo, pokud by druhy i rozličných vyšších taxonů (řádů či dokonce tříd nebo jinak rozlišených skupin) byly skutečně Bohem stvořeny “jen” ze širší a univerzálnější základní konfigurace (snad pomocí kodónů nebo ještě nižších jednotek), která by byla společná (výchozí) pro řadu zcela odlišných taxonů, např. pro všechny rostliny, savce, obratlovce či jiné skupiny organizmů.

Asi jen hodně vzdáleně si to můžeme představit jako způsob, kterým Bůh vytvořil ženu z tkání (genomu) mužova žebra, tedy jakýmsi překonfigurováním (ženy by možná řekly upgradem). Poruchy bariér si pak můžeme jen velmi nepřesně přirovnat třeba k hermafroditizmu (primární a sekundární sexuální orgány u jedince) či gynandrizmu (druhotné sexuální znaky) u lidí (vyskytuje se i u ptáků), možná i k vrozené homosexualitě (pokud by takové geny existovaly, zatím se to neprokázalo). V porušeném světě můžeme přirozeně u tak závratně složitých systémů živých těl (aniž bychom museli nutně předpokládat výše zmíněné univerzální praplány) očekávat nejrůznější nepředvídané poruchy, záměny, konfigurace neobvyklých struktur (jako jsou třeba zhoubná bujení) apod. O překvapení není a do budoucna ještě nemusí být v tomto zhrouceném, přesto však stále velmi složitém světě nouze!

Rudimentární orgány Evoluční teorie samozřejmě zahrnuje do své filozofie všechny možné struktury, ať funkční či nefunkční. Velmi vhod přichází neznalost. Nevíme, proč to tu je a jak to funguje? Ejhle, další důkaz, že to nemohl stvořit všemohoucí Bůh, ale je to výsledkem pokusů a omylů evoluce. K čemu jsou mandle (žít se dá i bez nich), přívěsek slepého střeva, kostrč či hypofýza? A nač jsou zuby moudrosti? K čemu jsou jelenovi těžké parohy nebo proč moudrý stvořitel nedal pandě normální palec? A na co jsou nadbytečné geny? 180 různých zakrnělých (“nadbytečných rudimentů”) napočítali evoluční teoretici od Darwinových dob – dnes už se zná funkce všech. Mandle mají imunologickou funkci nahoře, slepé střevo dole. Hypofýza je důležitý orgán vnitřní sekrece na spodní straně mozku. Zuby moudrosti mají i zvířata a kdyby lidé jedli zdravě, hodily by se stejně dobře tak, jako se hodí primátům nebo lidem žijícím v méně technokratických kulturách, kde si nekupují jídlo v samoobsluze. Představte si, že byste si roku 1925 nechali odstranit, dle evolučního návodu, všech 180 “nepotřebných” rudimentů z vašeho těla! Ouvej, ouvej – brzo poté byste ne už vy, ale vaši blízcí, na ten evoluční nesmysl přišli.

Oko člověka a savců prý není dobře sestrojeno – každý optik by ho udělal lépe (kdyby to ovšem uměl) – praví “moudří” evolucionisté. Světlo se prodírá hustou spletí cév a kapilár, než se dostane k sítnici a fotoreceptorům. Že to udělala špatně evoluce, to se dá ještě obhajovat, ale moudrý stvořitel? Moudrý stvořitel však věděl o trochu víc než my a my na to pomalu už také přicházíme. Oko je velkým příjemcem kyslíku a energie a na sítnici pod fotoreceptory leží výstelková tkáň (RPE), která fotoreceptory udržuje ve stále aktivním a citlivém stavu, navíc absorbuje přebytečné světlo, které by jinak snižovalo rozlišitelnost vidění. Protože tato výstelka musí být v těsném spojení s fotoreceptory a nemůže být nad nimi (to by evolucionisté kritizovali ještě víc), je toto ideální řešení pro citlivost oka a dobré vidění. Podobně ani slepá skvrna (obě oči mají slepé skvrny posazeny laterárně, takže zorné pole je celistvé) nesnižuje schopnost vidění, což by se stalo, kdyby byla umístěna na jiném místě. Oči chobotnice a olihně (hlavonožci) splňují evoluční “optické standardy”, jen nevíme, jestli vidí lépe než my. Evolucionisté zase nevědí, proč evoluce nezachovala toto “lepší” řešení u hlavonožců a nedala ho také savcům. Co víme dnes jistě je, že naše oko má dokonalý design a i když člověk už hodně umí, mnoho milionů lidí zatím zůstává stále slepých. Takže bude asi lepší být s kritikou opatrný. Je to o té pokoře. Také víme, že Darwin řekl: “Při pohledu na oko mi běhá mráz po zádech.”

Nefunkční zakrnělé orgány U jeskynních ryb, které ztratily zrak, vidíme velikou potenci genetické informace. Zdá se, že jde o částečné vyřazení některých strukturních nebo regulačních genů z činnosti. Na universitě v Marylandu (USA) implantovali takovéto slepé jeskynní rybě oční čočku ze stejného druhu ryby, žijící při povrchu. (Astyanax mexicanus). Již po osmi dnech se rozběhla regenerace očí, začala se tvořit zornice, rohovka a duhovka a částečně i sítnice. Ryba nezačala zcela vidět, ale z tohoto procesu je zřejmé, že určité somatické impulsy mohou nastartovat genetickou expresi orgánu. Jsou také známy pokusy, kde žabímu pulci implantovali oční čočku z jiného pulce do místa, kde normálně oči nejsou, a na tomto místě se začaly tvořit oči. Je zřejmé, že strukturní/regulační geny mohou být uvedeny v činnost určitým somatickým podnětem. To podstatné zde je, že bez genetické výbavy pro oko by žádné oko nevzniklo – ani nezaniklo. Ztráta orgánu není způsobena novou informací, stejně jako jeho regenerace není způsobena novou informací. Je to tedy vše - jen ne evoluce! Jeskynní ryby žijí v trvalé tmě a oči by pro ně byly velmi nebezpečné. Ve tmě by docházelo snadno k jejich poranění a infekce by se ve velmi citlivém oku rychle rozšířila.

Rekapitulační teorie Evolučním myšlením ovlivněný doktor L. H. Down (angl.) si myslel, že vývojová vada (trisomie-21) spojená s jednou nadbytečnou kopií chromozomu 21 (měla by to být spíše evoluční výhoda, když je to něco navíc, že?), nějak souvisí s evoluční historií “mongoloidní etapy” ve vývoji člověka, a proto se tento defekt nazývá mongolismem. Přes zjevnou podobnost nic takového samozřejmě není pravda, stejně jako prsní bradavky mužů nedokazují nutně vývoj ze zvířat (ryby a plazi je nemají). Prsní bradavky mají sexuálně stimulační význam a spatřujeme zde podobný ekonomický plán těl obou pohlaví – a nejen mužů a žen, ale i primátů a dalších savců. Navíc chodíme po jedné zemi a podléháme podobným zákonům fyziky či biochemie. Tvůrce neměl důvod radikálně pozměňovat základní plány jen proto, aby lidé, kteří v něj nechtějí věřit, měli méně výmluv. Jak známo, Bůh stvořil ženu z muže, což i z hlediska chromozomálního rozlišení obou pohlaví (XY, XX) dává dnes zcela nečekaný smysl (pouze muž má chromozomy pro obě pohlaví). Zcela analogicky k lidským výrobkům použil tvůrce podobná schémata a projekční řešení pro mnohé skupiny organizmů, včetně člověka.

Profesor Woodside tvrdil, že embryologie byla jako vědní obor zbržděna mylným evolučním učením o rekapitulaci (tj. že ontogeneze rekapituluje fylogenezi) a proto v tomto oboru byl jen jediný nositel Nobelovy ceny. Mnoho dobrých embryologů se zaměřilo na evoluci a skončilo ve slepé uličce. Savčí embryo neopakuje žádná evoluční stadia dávných hypotetických předků: v evolučním schématu historie živých forem (fylogenezi) mícha předchází mozku, ale embryonálně se mozek vyvíjí jako první; v evoluční fylogenezi zuby přišly před jazykem (ryby mají zuby, ale ne jazyk), ale v savčím embryu se jazyk tvoří před zuby; u embrya kuřete funguje srdce velmi brzo, ale u žáby mnohem později. Celý tzv. biogenetický zákon (pravidlo) rekapitulace byl založen na podvodech zoologa Ernsta Haeckela a zanechal nesmazatelné stopy na myšlení desítek generací lidí, nejen embryologů.

Apendix (červovitý přívěsek tlustého střeva) Apendix je občas chybně označován jako slepé střevo. Jeho stěna obsahuje četné lymfatické uzliny, které slouží k obraně proti infekci, podobně, jako mandle v krku. Samozřejmě, že Darwin, neznalý jeho funkce, považoval apendix mylně za něco neužitečného a za zakrnělý pozůstatek (rudiment) lidské evoluční minulosti (Původ člověka). Přežvýkavci (krávy, ovce, kozy atd.) apendix nemají, ani koně, psi a kočky, ani většina savců. Nemají ho ani opice, kromě antropoidních (gibon, orangutan, šimpanz a gorila jej mají). Nemají ho bezobratlí, ale ani ryby, obojživelníci, plazi a ptáci. Má ho několik vačnatců (vombati a vačice) a hlodavců. Apendix je tedy mozaikový útvar, který se vyskytuje v různých zvířatech bez evolučních vztahů, a podle toho by mohl být libovolně označen třeba za “vyvíjející se” či ustupující (rudimentární). Podle výskytu apendixu bychom mohli udělat řadu “zajímavých evolučních” vztahů, za které by nás ale evolucionisté nepochválili (podobně jako u jiných podobností, třeba v molekulární biologii). Apendix patří k četným problémům evoluční doktríny, stejně jako mnoho dalších měkkých orgánů (např. rozvětvení aorty - srdečnice je stejné u člověka, netopýra, ptakopyska a ježury, zatímco některé opice mají rozvětvení srdečnice stejné jako klokani, psi, kočky atd.).

Žloutkový váček Kuře z něho čerpá první potravu pro svůj růst. Lidské embryo v matce čerpá ze žloutkového váčku potravu proudící ve směru k mozku, který je hlavním polykačem potravy celého embrya. Spotřebou potravy vzniká spád látkové přeměny mezi mozkem a srdcem. Záhyb srdce sedí široce na žloutkovém váčku, srdce tluče už v asi 2 mm velkém, 3 týdny starém embryu. Žloutkový váček je zdrojem prvních krevních buněk pro embryo dříve, než mu je bude vyrábět jeho vlastní kostní dřeň. Žloutkový váček je všechno jiné než zbytečný evoluční pozůstatek dávné minulosti. Pokud byste jej odřízli, embryo zahyne.

Rybí žábry v lidském zárodku Samozřejmě žádné neexistují, i tuto lež začal hlásat podvodník Ernst Haeckel, Darwinův velký propagátor v Německu, a nadšení evolucionisté ji pak opakovali desítky let až dodnes. Žádné struktury protkané krevními kapilárami kolem dokola, schopnými absorbovat kyslík jako u ryb, u lidského zárodku neexistují. 2,5 mm velké lidské embryo vykazuje charakteristické záhyby mezi čelem a srdečním valem. Jde o oblouk pozdější dolní čelisti, podjazyčný oblouk a dva hrtanové oblouky. S přibývajícím zakřivením embrya v hlavové oblasti se vnitřní oblouky víc a víc kruhově zvětšují a jejich tkáň uvnitř je tím napínána. Mezi nimi zůstává tělní stěna tenká, dokonce se někdy trhá, jsou-li ektoderm a entoderm příliš natěsnány. Případné štěrbiny (perforace) v tělní stěně byly pak omylem pokládány za rudimentární žábry. Jsou to však sekundární defekty na partiích krku a hlavy, které s rybími žábrami nemají nic společného, kromě jakési vzdálené vizuelní podoby. Podle zrakové podobnosti můžeme ovšem odvozovat i jezevčíka od štokrlete, podobnost je tu značná.

Kostrč (coccyx) a lidský ocas Pokud myslíte, že kostrč je zbytečná, zkuste si ji narazit, třeba o schody. Nebudete schopni si sednout, vstát ani lehnout. Těžko uděláte pohyb bez bolesti. V jistém smyslu je kostrč jednou z nejdůležitějších kostí v celém těle. Upínají se k ní svaly pro schopnost vzpřímeného držení těla. Je pravda, že u jednoměsíčního embrya kostrč vyčuhuje, dokud se nevytvoří nohy a tato kost se neohne mezi ně. Protože je tělo velmi složitě programováno v genech, a protože se v celé živé přírodě vyskytují podobná řešení morfologická, fyziologická a tím samozřejmě i genetická, může někdy dojít ke vzniku struktur připomínajících ocas zvířat – to se netýká jenom ocasu.

Lékař pak, po histologickém rozboru, dojde většinou k závěru, že se skutečným zvířecím ocasem mají tyto buněčné struktury pramálo společného - podobně jako nádor na hlavě není evoluční pozůstatek rohů. Někdy se narodí dítě bez rukou, nebo s dlaněmi u ramen, kdy chybí celá paže, jindy s jedním nebo třema očima, může také dojít k znásobení prsních bradavek. Neodvozujeme z toho nutně, že naši předkové byli tyranosauři s krátkými předními končetinami nebo haterie (tuatera), která má třetí, temenní oko, nebo vačice, která má 13, a někdy i 17 prsních bradavek. Při pokusech s Drosophilou se jí na hlavičce místo tykadel někdy vytvořily končetiny (antennapedia). Dělat z těchto věcí důkazy o původu ze zvířecích předků je neoprávněné.

Dojde-li u embrya a novorozeněte k vytvoření takové ocasu podobné struktury, může jít o vážný defekt (spina bifida), nebo jde jen o tukový nádor bez kostí, který lékař po porodu odřízne jako pupeční šňůru. Nejsou zde žádné struktury zvířecího ocasu jako jsou svaly, kosti (chrupavka) a nervy. Jde jen o náhodně vytvořené kožní struktury, které ani nevychází z míst páteře, kde mají zvířata pravý ocas. Kdyby šlo o mutaci, byly by tyto anomálie dědičné, což většinou nejsou. Jsou také známy případy lidí ochlupených na celém těle, avšak ani z toho nemusíme hned zbrkle odvozovat zvířecí původ, ale spíše poruchu některého z regulačních genů. Znovu je třeba zdůraznit, co jsem již řekl výše, že řada struktur tkání a orgánů (stejně jako jejich spouštěcích a strukturních genů) je v celé živočišné říši, včetně člověka, velmi podobných. To však ještě neznamená, že jsou příbuzné (homologické)!

Homologické orgány a homeotické geny Homologickými orgány jsou dle evoluční víry orgány příbuzné v různých fylogenetických liniích organizmů, tedy takové, které vznikly jeden z druhého transformací (ploutev ryby se přeměnila na končetinu obojživelníka, ta na končetinu plazů a z ní vzniklo křídlo ptáka atd.). Velká nepříjemnost však potkala evoluční teorii zjištěním, že homologické orgány nejsou řízeny stejnými geny. Můžete mutovat geny rybí ploutve miliardkrát, obojživelníkovu končetinu však nedocílíte, protože ta je řízena úplně jinými strukturními geny. Také existence homeotických genů je obtížně vysvětlitelná z evolučního hlediska. Tyto 180 párů bází dlouhé úseky DNA se nacházejí ve velmi podobných sekvencích u různých organizmů evolučně zcela nepříbuzných, jako jsou myši, lidé, ovocné mušky či kopinatci. Např. u mouchy specielní gen ovlivňuje tykadlo, v myši velmi podobný gen má vliv na zadní mozek. Jiný homeotický gen kontroluje tvorbu očí včetně složených očí hmyzu a zcela rozdílných zrakových orgánů olihně a člověka. Každý homeotický gen produkuje malé množství proteinových molekul spouštějících transkripci strukturních genů. Výsledkem je kaskáda chemických pochodů vedoucích ke vzniku třeba končetiny nebo oka.

Proto je celkem nepodstatné, jestli mezi šimpanzem a člověkem existuje zdánlivá podobnost v 98% nebo v 10% genů (tato podobnost může být právě tak důkazem pro stvoření z “jedné tvůrčí školy”). Nesmíme zapomenout, že statisíce genů (pseudogenů) evolucionisté chápou jako zbytečné a neberou je v úvahu. Morfologická a fyziologická podobnost šimpanze a člověka je asi 70 – 80 %, zatímco jejich DNA je u člověka umístěna ve 46 a u šimpanzů ve 48 chromozomech (tento rozdíl evoluční teoretiky hodně mrzel, nejprve tvrdili, že člověk a šimpanz má stejný počet chromozomů - 48). Zcela jistě existují ještě jiné faktory ovlivňujicí velmi podstatně tvorbu rozličných struktur jednotlivých druhů – pokud se z lidské oplodněné buňky nemá někdy rýhovat šimpanz a zase jindy člověk ze šimpanzí. Druhovou specifitu mohou ovlivňovat rozličná uspořádání DNA na chromosomech třeba šimpanzů a lidí. Podstatné rozlišovací faktory se mohou nacházet v cytoplazmě a může k nim patřit cytoskelet, membrány či rozmístění jiných komponentů. DNA může být jen informací pro stavební materiál, zatímco jiné faktory mohou určovat, jak tento materiál bude uspořádán. Zatím se těmto procesům moc nerozumí, ale zdá se, že lepší vysvětlení jejich původu podává koncept inteligentního designu než evoluce pracující s nahodilostí.

Chromozomy a sekvence aminokyselin v proteinech Jaképak evoluční vztahy odvodíme z toho, že rak má 116 chromozomů, kapr 104, holub 80, šváb, šimpanz, brambory, tabák a švestka po 48 chromozomech a člověk 46? Že by člověk pocházel z brambor nebo ze švábů? Co do počtu chromozomů jsme těsně vedle nich, můžete si vybrat!

Nebo vám nabídnu jiný evoluční rodokmen, podle vzrůstajícího počtu chromozomů: řasa (12), hrách (14), meruňka (16), mrkev (18), chmel (20), mák (22), rajče (24), žába (26), bříza (28), ořech (32), jabloň (34), žížala (36), ještěrka (38), vepř (40), oves (42), člověk (46), šimpanz (48). To je evoluce, co říkáte?

Anebo se podívejme na evoluční “podobnosti” jinak. Můžeme srovnávat třeba řetězce aminokyselin v různých organizmech, např. u proteinu cytochromu C nebo hemoglobinu, a zjistit procentuální odchylky jednotlivých sekvencí, a tak porovnat evoluční vzdálenost jednotlivých živých tvorů. Zjistíme (dle cytochromu C) tyto zajímavosti:

bakterie (Rhodospirillum) je stejně vzdálena od savců, ptáků, ryb, hmyzu i rostlin v neměnném poměru 64-69%.

kvasinka je stejně vzdálena od koně, holuba, tuňáka, mouchy, slunečnice, člověka, a to o 40-45%.

bourec morušový (motýl) je stejně vzdálen od koně (savci!), holuba (ptáci!), želvy (plazi!), kapra (ryby!) a mihule (kruhoústí!), a to o 27-30%.

Budeme-li zkoumat řetězce hemoglobinu, zjistíme, že:

mihule (kruhoústí) je stejně vzdálena od kapra, žáby, slepice, kangaru (vačnatci) i člověka, a to o 73-81%.

Budeme-li prověřovat obratlovce, najdeme opět stejné vzdálenosti odchylek v cytochromu C:

kapr je stejně vzdálen od koně, králíka, slepice, želvy a žáby, a to o 13-14%.

Můžeme tedy dojít k závěru, že jak v počtu chromozomů, tak v procentuálních odchylkách dvou společných proteinů, nenacházíme ani stopu po nějakém klasickém evolučním schématu, jak se to učí na školách, tedy ono:

kruhoústí…………..ryby…………..obojživelníci……………plazi……………savci.

Ze shora uvedených odchylek si tedy můžeme, podle atlasu proteinových struktur M. Dayhoffa, sestavit zcela neortodoxní evoluční posloupnosti, třeba prověřením řetězců hemoglobinu jednotlivých organizmů a jejich odchylek od mihule (procenta jsou v závorkách). Pak evoluční vývoj probíhal takto: kapr (75) je předchůdcem kangaru (76), kangaru předcházel slepici (78) a po slepici teprve mutace vytvořily žábu (81). Srovnáme-li odchylky cytochromu C různých organizmů od kapra, můžeme vytvořit tento model evoluce: kůň (13), králík (13), želva (13) a žába (13) – ti všichni vznikli v jedné době a nemůžeme stanovit, kdo předcházel komu, ale až po nich a z nich se teprve vyvinula slepice (14).

Pro evoluční teorii platí, že čím více poznání, tím více bolesti (Kaz 1/18) V jedné studii Arcady Mushegian a jeho kolegové porovnali 36 proteinů pocházejících z lidí, arthropodů (mouchy), nematodů (červ C, elegans) a droždí. Objevili, že různé proteiny mohou generovat rozličné domnělé fylogenetické stromové topologie. Silně to ukazuje, že historické fylogeneze by neměly být odvozovány na základě genu kódujícího jeden protein, říká tato studie. Pokud tedy člověk není předpojatý a evoluční teorie pro něj není svaté dogma, které prostě platit musí, pak z výše uvedeného zjistí, že evoluci dokládat podobností sekvencí proteinů je neprůkazné. (Viz také Brand, Davis a Kenyon, Denton)

Zajímavé příbuznosti Např. želvy a chřestýši, náležející k plazům, by měli mít k údajnému společnému předku blíž než k lidem. A tak evolucionisté budou očekávat, že cytochrom c chřestýše bude mnohem podobnější cytochromu c želvy než člověka. Leč, není tomu tak. Cytochrom c chřestýše se liší od cytochromu c želvy na 22 místech, zatímco od cytochromu c člověka jen na 14 místech a želva je dokonce blíže ptákům, než chřestýšům. Podobně lidé a koně, tedy placentální savci, by asi (kdyby platila evoluce) měli mít větší shodu v cytochromu c než lidé s vačnatci, třeba s klokanem. Ani zde tomu tak není. Lidský cytochrom c se liší od koně na 12 místech, ale od klokana jen na 10. (Viz Brand, Ayala)

Pseudogeny. Nyní už se přestávají jevit jako “junk” (odpad), tedy jako oněch 180 darwinovských rudimentárních orgánů, ze kterých nezůstal ani jeden. Začínají vykazovat určité funkce, např. tlumící a spouštěcí. Jejich sekvence se v organizmech často mění a zjistilo se, že se podstatně velké části pseudogenů liší od rodičovských generací, což ztěžuje/zlehčuje evoluční výklad homologií. Nyní se též ukázalo, že nezávislé přírůstky dlouhých i krátkých úseků (LINE i SINE) pseudogenů mohou vznikat na tom samém místě u různých organizmů, a nejsou tedy, přísně vzato, nepravděpodobné, ale pravděpodobné. Vypadá to, že tyto úseky pseudogenů mají svůj vztah k určitým zlomům ve stočených úsecích chromozomů. Kdyby byly zbytečné, proč by tyto tak energeticky nákladné úseky DNA evoluce už dávno neodstranila, když mechanizmus odstraňování je známý? Navíc byly ortologní (duplikátní geny v jiném organizmu) úseky SINE pseudogenů (300 párů bází) nalezeny v různě evolučně vzdálených kmenech organizmů. Ne, opravdu není oprávněné použít pseudogeny jako důkaz původu člověka z primátů.

Bakterie (stejně jako všechny organizmy) vykazují stabilitu – ne tendenci se vyvíjet Základem evoluční ortodoxie jsou mutace neustále měnící genom organizmu a dodávající tak “materiál” pro selekci, která se uplatňuje v boji a úspěšném rozmnožování. To jsou “věčně zelené evoluční mantry a modlitební mlýnky”. Ale ukázky, kam až tyto mutace mohou v současnosti fenotyp skutečně dovést, nemá evoluční ideologie žádné! Jen bohatou rétoriku. Jerry Moore studoval bakteriální čistou kulturu Proteus mirabilis, druh patřící k čeledi Enterobacteriaceae (řád Eubacteriales). Chtěl zjistit, při její izolaci, jak stabilní či variabilní tato kultura bude v měnících se podmínkách. Organizmy byly postupně vystaveny 10 náhodně vybraným laboratorním prostředím a kultury byly udržovány v rozmezí teplot 20-37°C po dobu tří měsíců. Podmínky pro kultivaci a inkubaci byly měněny, ale stovkám generací bakterií zůstalo zachováno životaschopné prostředí. Po 62 postupných změnách, 30 biochemických a antibiotických charakteristik citlivosti se nezměnilo od původní kultury, kromě nepatrné a měnící se proměnlivé citlivosti na Penicilín G. I tato změna byla ale spíše způsobena poškozením buněčné stěny bakterií komponenty jedů než následkem odezvy na Penicilín G. I když je tento experiment jistě omezen co do rozsahu i času, ukazuje nicméně na vysokou biologickou stabilitu. Moore sám ve své zprávě uvádí příklady z vědecké literatury, dokládající neuvěřitelnou biologickou stabilitu, včetně studie, která ukazovala, že během 150 let intenzivních výzkumů na bakteriích si bakterie podržely vyhraněné biologické vlastnosti.

Srovnejte, prosím, tuto skutečnost s neustálými evolučními proklamacemi, jak neuvěřitelně pestrý materiál mutace stále dodávají evolučním procesům. Evoluční biolog profesor doktor Jacob Segal kritizuje mutační teorii a píše: “Kdo mohl někdy nahlédnout do mechanizmu buněčných funkcí, nedokáže si při nejlepší vůli představit, jak by se tyto vzájemně těsně propojené mechanizmy měly mutací v jediném systému podstatněji zlepšit. Bylo by to totéž, jako kdybychom chtěli vylepšit rozhlasový přijímač tím, že bychom nazdařbůh změnili hodnotu odporů a kondenzátorů a nahradili jeden typ tranzistorů jiným. Tím se přístroj nezlepší; pravděpodobně bude fungovat hůře nebo vůbec ne, rozhodně však z něho nebude televizor. Jediný typ “mutace”, kterou můžeme provést bez nebezpečí, je nahradit kulatá tlačítka hranatými nebo natřít kryt jinou barvou, což by přibližně odpovídalo mutaci na biologických konečných stanicích /tj. např. vznik rezistence, pigmentace, změny velikosti apod./. Aby některá ze životně důležitých funkcí snesla mutaci bez vážné škody, bylo by třeba příslušně sladit řadu jiných funkcí. U téhož jedince by tedy muselo dojít současně k několika mutacím, jež by navíc nesměly být nahodilé, ale přesně vzájemně sladěné. (Je život záhadou? - str. 95)

Rezistence bakterií na antibiotika a mutace – žádná evoluce Rezistence může být primární a získaná, primární je přirozená, poměrně vzácná, takový druh bakterie prostě nenese zásahové místo pro dané antibiotikum. Našly se bakterie v mrtvých tělech námořníků pohřbených při neúspěšné arktické expedici r. 1845. Ty vykázaly resistenci na penicilin a jiná antibiotika, tedy už v době, kdy se ještě antibiotika nepoužívala. Gramnegativní bakterie (mají tenčí ale pevnější buněčnou stěnu tvořenou mureinem – oproti grampoz. b.) jsou podstatně méně citlivé (čili více rezistentní) na penicilin než grampozitivní b. Jako příklad volně žijícího patogena s vysokým stupněm přirozené rezistence může sloužit Pseudomonas aeruginosa. Většina kmenů této bakterie byla vůči mnoha antibiotikům rezistentní hned od začátku, v době, kdy se s antibiotiky teprve začínalo.

Získaná rezistence (tj. většina rezistencí) může vzniknout mutací, ale vzniká spíše přirozenou obranou, kterou je bakterie vybavena podobně jako jiné organizmy – tedy žádnou evolucí. Mnohdy se za mutaci vydává přirozený obranný proces patogenního mikroorganizmu. Ten např. přeprogramuje aktivní místa antigenu, takže protilátka ztratí svoji rozlišovací schopnost. Nebo přeprogramuje celý genom. Také bodové mutace často způsobí rezistenci. Bakterie, kterou původně antibiotikum zabíjelo, začne být odolná. Nejedná se zde o nějakou evoluci a rezistentní bakterie se také nikam nevyvíjejí! Jde o běžný evoluční trik: každá změna = evoluce! Spadne meteorit, je to evoluce. Bakterie či virus aktivuje svoje obranné mechanizmy, je to evoluce. Změní se barva kůže, peří, velikost zobáku, zakrní křídlo či oči – to je všechno evoluce. Když se něco narodí, je to evoluce, a když to umře, je to také evoluce. Jen pořád chybí jasný příklad, kdy a kde se nějaký orgán vyvine, když tam nikdy předtím nebyl. Tyto důkazy evoluce stále bolestně postrádá. Proto se na evoluci musí věřit.

Evolucionisté dosud nikde nepředvedli vznik nového orgánu, ani náběh k němu, ba ani vznik jediného nového genu – všechno, co dělají, je jen založeno na bohaté rétorice kolem mutací. Polský genetik M. Giertych říká: “Existuje mnoho příkladů negativní nebo neutrální mutace, ale neznám ani jediný příklad, který by mohl dokumentovat pozitivní mutaci.” Matematik a lékař M.P. Schützenberger označil v r. 1996 přirozenou selekci za zcela nedostačující evoluční faktor. Lee Spenter, rovněž matematik, poukázal v své nedávné knize “Nic není náhoda” na základě moderní informatiky, že mutacemi nové informace nejen nevznikají, nýbrž se ztrácejí.

Snižování výšky, věkové hranice, degenerace K všeobecně rozšiřovaným omylům patří, že výška člověka roste zároveň s délkou jeho života – což je “mocný” důkaz evoluce. Pravý opak je pravdou. Výška evidentně kolísá během staletí. Je závislá na zeměpisném pásmu, kde daná populace žije, asi i na životosprávě, určitě na rase (všimněme si výšky Vietnamců, Číňanů nebo Cikánů). Určitě výška není důkazem evolučního pokroku, to by pak stromy, žirafy, sloni nebo dinosauři museli být nejvyvinutějšími organizmy na Zemi. Vzrůstem člověka se zabývá auxologie. Průměrná výška je dána geneticky, rozdíly u populací se stejným genetickým faktorem jsou dány životním prostředím a životní úrovní - čím vyšší, tím vyšší lidé. Nejvyšší lidé jsou v Holandsku a Švédsku. Mladí Holanďané a Švédové dosahují průměrné výšky 184 cm, celá populace 179. Je to o 1 cm víc než u Norů a Dánů. USA a GB mají v průměru 175 cm. Rostou také příslušníci jiných ras. Mladí Japonci vyrostli mezi roky 1957 a 1977 o plných 10 cm. Ale genetický fond Asiatů nedovolí, aby se jejich výškový průměr vyhoupl na úroveň Evropanů. Průměrný Japonec měří dnes 164 cm, ale lze tam narazit i na dvoumetrové. Výškový nárůst Američanů začal stagnovat po první svět. válce. Děti rostou hlavně o prázdninách. Na výšce se také může projevit nedostatek lásky. Vyšší lidé žijí též déle.

Ve starověké literatuře se často hovoří o obrech (vzpomeňme třeba Kyklopy s jedním okem). Také bible obsahuje mnoho zmínek o lidech nadměrného vzrůstu. Stopy obrů, části jejich koster a jejich stavby byly nalezeny na mnoha místech světa. Doane Hageová pracovala v letech 1969-1972 na americké vojenské základně ve městě Sukiranu na japonském ostrově Okinawa. Podnikala výlety na maličký ostrůvek, vzdálený asi 280 km jižně od Okinawy, a nalezla tam kostry obrů. Kosti měly tmavou barvu kalné vody. Patřily zřejmě pěti nebo šesti lidem obřího vzrůstu. Asi nezemřeli přirozenou smrtí, tři lebky byly roztříštěné, žebra a stehenní kosti zlomené. Několik kostí chybělo. Lebky měly velké oční důlky. Kosti byly v jedné tamní jeskyni, ale archeologové o nález neprojevili zájem. Kromě toho jsou po celém světě nalézány lidské stopy nadměrných, obřích rozměrů, často ztvrdlé v sedimentech (vápenci, pískovci atd.). Mnohdy ve vrstvách pro evoluční teorii “nevhodných” – druhohorách i prvohorách.

Také poblíž Okinawy, u pobřeží ostrova Yonaguni, nalezli potápěči v hloubce 25 m pozůstatky obřích staveb. Jaime Rodriguez představil ve dvouapůlhodinovém televizním pořadu fragmenty sedm metrů dlouhé kostry obryně. Dále byla nalezena měkká, kožená, kvalitně ušitá bota, která je stará téměř dvě tisíciletí. Objevili ji archeologové v severoíránské provincii Zandžán v bývalém solném dole spolu s lebkou a dalšími pozůstatky. Muž, kterému bota patřila, byl na svou dobu neobvykle vysoký. Měřil přes 180 centimetrů a kromě velmi dobrých bot měl na sobě i kalhoty z dosud nejlepší látky, jaká byla při vykopávkách v Persii nalezena, a zlatou náušnici. Nenechme se tedy zmást rozšířenými evolučními pověrami o stále stoupající výšce člověka, dokládanými malými brněními ve středověku a podobnými příklady, které nesouvisí s celkovou historickou realitou od stvoření světa, ale dokládají jen časově, kulturně či místně podmíněné okolnosti.

Délka života Je stejně jako výška závislá na mnoha faktorech. Ani délka života nesvědčí o evolučních výhodách – pak by některé stromy (borovice osinatá, americké sekvoje) nebo třeba želvy musely být evolučně výše než lidé. O dlouhověkosti před potopou hovoří bible i jiné starověké prameny, ale ještě tisíc let p. n. l. čteme o průměrné délce věku pouhých 70 let s výkyvy nahoru i dolů. Určení stáří uhynulých organizmů (včetně člověka) bývá často obtížné, dokonce i u stromů s letokruhy (ne vždy platí jeden letokruh = jeden rok). Dr.Cuozzo dělal výzkum neandertálských nálezů mnoho let. S dr. Brianem Garnerem vytvořili počítačový model, jak se hlava a obličejová část mění s věkem. S tímto modelem byli schopni ukázat, jak by vypadal obličej a hlava člověka v 500 letech věku. Porovnáním s neandertálskou lebkou se ukázalo, že Neandertálci byli asi nejdéle se dožívajícími lidmi. “Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem větší, než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované mimořádným způsobem – až do lůžek... Kromě toho existují bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této Zemi žila rasa velmi zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Problém přechodných forem, CRSQ 12/98) Také jsem již výše (Ad4) zmiňoval mayského vládce Hanaba Parkala, jehož původně stanovené stáří (40 let) muselo být na základně nových poznatků zdvojnásobeno. Ani v názorech na průměrné stáří člověka se nenechejme ovlivnit evoluční propagandou. Pokud jde o výšku lidí a délku jejich života, můžeme říci známé: nic nového pod sluncem.

Evoluční učení mělo a má nedozírně tragické důsledky na generace lidí Naivně mylné evoluční pohledy, kombinované neznalostí a ateistickým fanatizmem, často zbrzdily pokrok vědy, jako tomu bylo např. v embryologii. Proč se zabývat hledáním funkce nějakého orgánu, když jsme jej předem prohlásili za zbytečný a nepotřebný evoluční odpad? Když “víme”, že je už dnes nepotřebný, nebudeme přece zkoumat jeho význam a můžeme ho z těla rovnou odstranit, jako třeba mandle. To jsou jen ty méně tragické důsledky evoluční pavědy a fantaziologie.

K těm horším důsledkům patří Freudova psychoanalýza, silně ovlivněná mylnou rekapitulační teorií a Freudovým evolučním zápalem. Až sem může být vystopována sexuální revoluce 20. století a její tragické důsledky zvláště na mladou generaci současnosti, včetně rozšíření AIDS. Miliony potratů jsou pak obhajovány mylným tvrzením, že “plod ve stadiu ryby” můžeme klidně zabít. A tak když se mladé děvče obává potratu, protože kdesi v hloubi ještě nezkaženého srdce cítí, že to není správné, lékař ohlupený evolučními nesmysly jí ukáže na monitoru embryo a vysvětlí, že její zárodek je právě ve stádiu ryby, a není tedy třeba mít výčitky svědomí – zabít rybu není přece hřích. To jsou praktiky např. z USA. Že je toto tvrzení evolucionistická lež, bylo vysvětleno výše.

V devatenáctém století v Americe byli takoví lidé jako Chauncey Depew, John D. Rockefeller nebo Andrew Carnegie bezohlednými evolucionisty. Depew se holedbal svým vlastním “přežitím nejschopnějšího” díky “vyšším schopnostem, předvídavosti a přizpůsobivosti.” Rockefeller nepovažoval obchodní dravost a bezohlednost za “zlou tendenci v obchodě. Prostě se tak projevuje přírodní zákon.” Carnegie je dnes oslavován, ale ve své době byl krutý a bezcitný ke svým konkurentům stejně jako ke svým dělníkům. O tom, jak se setkal s evolučním názorem, napsal: “Vzpomínám si, jak to světlo přišlo náhle jako potopa a všechno bylo jasné. Nejenže jsem se zbavil teologie a nadpřirozena, ale také jsem našel pravdu evoluce.” Všichni zmínění lidé uplatnili učení Herberta Spencera, který razil hesla jako “přežití nejschopnějších” a “boj o existenci” ještě před Darwinem. Spencer je aplikoval právě na oblast ekonomiky a mnozí průmyslníci devatenáctého století ospravedlňovali svůj postoj k práci (včetně dětské) na základě tvrzení, že to prospívá lidské přirozenosti.

Další důsledek mylného Darwinismu byl silný vzrůst rasismu. Rasismus existoval dávno před Darwinem, ale mylnou evoluční teorií byl povýšen na vědu a silně zesílil, jak přiznal i evolucionista Stephen Jay Gould: “Biologické argumenty pro rasismus mohly snad být běžné již před r. 1859, ale mnohonásobně zesílely až po přijmutí evoluční teorie.” Evolucionisté pochopitelně o Darwinově rasismu nemluví, ale ten je jasný. V Původu člověka Darwin opakovaně předkládá rasistické úvahy o tom, že primitivní lidé jsou mezičlánkem mezi zvířaty a člověkem a prohlašuje, že “někdy v budoucnosti, nepříliš vzdálené, pokud ji měříme staletími, civilizovaná rasa vyhubí a nahradí divošské rasy celého světa.” Žel, to je jedna z mála věcí, ve které se Darwin téměř nezmýlil.

Hitler se pak těchto Darwinových proroctví ochotně chopil a dotáhl je k úděsnému naplnění. Jeho kniha Mein Kampf (Můj boj) a mnohokráte se opakující slovo die Entwicklung (vývoj) nás nenechají na pochybách, z čeho čerpal. Tak se i Stalin, který pod vlivem Darwinova díla O původu druhů ztratil víru v Boha, cítil povinen ve jménu evoluce a třídní nenávisti zbavit lidskou společnost těch méně pokrokových tříd. Nadšeným darwinistou byl též Mao Ce-tung, největší masový vrah 20. století a architekt čínské kulturní revoluce. I on si liboval v nelítostném boji o přežití “a la Darwin” a byl mu primitivně věrný. Máme tedy za sebou “skvělé evoluční 20. století” s jeho miliony vyvražděných lidí ve jménu evoluce, nepočítaje další miliony potratů. Avšak to úplně nejhorší je setba nihilismu a beznaděje v myslích současných mladých lidí v důsledku jejich indoktrinace evolučními bláboly a lžemi už od prvních krůčků života. Šokující nárůst sebevražd v celém světě (děsivá čísla přicházejí např. z Číny) ukazuje, že “evoluce je skutečný vývoj vpřed” – jak ve fyzické, tak i v psychické oblasti.

Problémy kreační teorie

Teorie stvoření není bez problémů, z nichž mnohé se nejeví jako snadno řešitelné. Uvedu jen stručně ty, o kterých vím. Na některé z nich se tu a tam objeví řešení, ale ne vždy je toto řešení dost přesvědčivé a pádné. Kreacionisté nebyli při stvoření a neviděli, jak probíhalo. Jsou tedy odkázáni jen na nepřímé indikace dávných dějů spolu s velmi kusými informacemi z bible (celých 1700 let před potopou popisuje tisícistránková bible na necelých 8 stranách!). Svět před potopu byl zcela odlišný od současného a jen vzdáleně se dohadujeme, jak život tehdy vypadal, jaké bylo stravování, klimatické podmínky, magnetické pole a atmosférický tlak, nevíme, jak byla skloněna osa Země, zda rychlost světla zůstala konstantní, jací tvorové vlastně po Zemi chodili, jaké všechny rostliny před potopou rostly a tisíce dalších otázek.

Zlo, zabíjení, krev, potravní řetězce Jedna z palčivých otázek zní, proč všemohoucí, vševědoucí a milující Stvořitel, který se nazývá naším otcem a zná pohyb každého atomu, dopustil (či stvořil) tak strašně bolestný svět. Nejen že denně miliony tvorů trpí nemocemi a bolestným umíráním, strachem a strádáním, ale dokonce na zabíjení živých organizmů jsou přímo závislé jiné organizmy, které by jinak vůbec nepřežily. Opravdu se není co divit, že evolucionisté říkají, že tento svět jeví neklamné známky slepé, nic neplánující a bezcitné evoluce. Přečtěme si, co o tom napsal Richard Dawkins: “Celkové množství utrpení za rok v živém světě je mimo rozumnou úvahu. Během jedné minuty, než napíšu tuto větu, tisíce zvířat je sežráno zaživa, mnohá další utíkají, aby si zachránila život, kňučí strachem, jiná jsou pomalu užírána zevnitř hlodajícími parazity, tisíce ze všech druhů umírají hlady, žízní a chorobami…Vesmír, který pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom očekávali, pokud v jeho základech není žádný design, účel, ani zlo ani dobro, nic než jen bezcitná lhostejnost.”

Tuto vážnou námitku nelze shodit se stolu nějakou lacinou frází. Opravdu všemohoucí Bůh nemohl či nechtěl vytvořit svět lépe? Je za tím vším utrpením a bolestí nějaký smysl? Není se co divit, že různá náboženství přišla s mnohonásobným umíráním a znovurozením (zákon karmanu, nirvána) jako určitým řešením veškeré té dlouhodobé bolestné historie zvířat i člověka. Jak je známo každému školáku, historie lidstva je protkána častým utrpením ve válkách, nemocech a přírodních katastrofách. Mnoho lidí se od Boha odvrátilo a stali se ateisty. Německý filosof Friedrich Nietzsche dospěl k závěru, že “Bůh je mrtev”. Na problém zla a utrpení existuje řada křesťanských odpovědí, sám Ježíš přišel, aby za nás trpěl, přesto musím tento problém uvést jako jeden z palčivých.

Biologické orgány a nástroje zabíjení K velmi těžko řešitelným úkolům kreační teorie patří, kde se v přírodě vzaly různé velice důmyslně provedené nástroje pro boj či zabíjení, které jsou založeny geneticky a k ničemu jinému dnes neslouží než k lapení, paralyzování, otrávení, znehybnění a zabití jiného organizmu. Brouk prskavec v nebezpečí promíchá hydrochinon s peroxidem vodíku, tuto směs aktivuje přidáním enzymů a vystříkne na protivníka vroucí tekutinu. Kudlanka nábožná může svým lapacím zařízením zaútočit bleskově rychle a přesně, útok trvá méně než setinu vteřiny. Tato schopnost by jí ale nebyla nic platná, kdyby kromě toho nebyla přímo mistryní v trpělivosti. Když to musí být, čeká mnoho hodin, než vhodná obět přijde do její blízkostí. O nic méně nebezpečný není ani dlouhý, vymršťovací jazyk chameleóna. Jeho špička je lepkavá, a může tak uchopit hmyzí potravu. Jazyk je vymrštěn přesně tak daleko, jak je potřeba k lapení oběti. Vymrštění jazyka je tak rychlé, že je pouhým okem nemůžeme pozorovat.

Také mimikry jsou zvláštním útvarem. Například nevinná nesytka sršňová napodobuje nebezpečného sršně. Zajímavý zabíjecí mechanizmus najdeme u nálevkovitého listu láčkovky – nepenthy. Funguje jako past. Aby to bylo možné, musí současně existovat: nálevkovitý tvar listenu, barevný okraj vábící hmyz, kluzký okraj nálevky, vlhkost potřebná pro trávení a schopnost přijmout a zpracovat rozpuštěné části hmyzu. Kreacionisté mají potíže vysvětlit, kde se vzala tato všechna podivná zařízení v Božím světě, který sám Bůh posoudil po stvoření jako “velmi dobrý”. Kreacionisté jsou vlastně ve dvou ohních: na jedné straně je obtížné připsat různá živočišná i rostlinná zařízení pro zabíjení a boj tvůrčímu činu Boha, na druhé straně je přisoudit evoluci, kterou vehementně popírají (zde by se tak nějak hodila). Ani jedno není přijatelná volba. Existuje řada kreačních vysvětlení biologické povahy (např. typu “hálky”), ale tím lze vysvětlit jen některé případy.

Některé dříve nevyřešené otázky v kreační teorii jsou dnes již vyřešené. Patří k nim i otázka rychlého ochlazení vulkanických skal (např. plutonů) či otázka, jak k nám dolétlo světlo ze vzdálených hvězd za pouhých několik tisíc let.

K první otázce bylo zjištěno, že plutonické horniny se ochlazují nejen předáváním tepla kondukcí (vedením, sdílením), což by skutečně trvalo miliony let pro velké plutonické masivy, třeba i pro středočeské plutony, ale že se ochlazovaly také konvekcí, tedy cirkulací vody, jako je tomu např. v ústředním topení několikapatrového domku, aniž by muselo být použito tepelné čerpadlo. Tento poznatek sníží dobu ochlazování z milionů let na tisíce. Ani se při tom nemusí nějak extrémně zahřát oceány, protože jde jen o místní cirkulaci vertikálního charakteru. Ve vyvřelých skalách byly zjištěny trhliny, kudy proudila voda: prakticky všechny vyvřelé skály tyto trhliny mají a dokonce bylo zjištěno, že v těchto trhlinách voda usadila různé minerály, což dokazuje, že tudy skutečně proudila. Jak magma chladlo a tuhlo, tyto trhliny se rozšiřovaly do dalších oblastí a stále více této vyvřelé hmoty tuhlo a chladlo následkem konvekčního odvodu tepla (toto se děje i v atmosféře).

Pro druhou otázku mají kreacionisté vypracovanou podrobnou teorii opírající se o poznatek, že čas se zpomaluje v oblastech s vyšší gravitací. Budeme-li měřit ubíhající čas na střeše vysoké budovy, zjistíme, že tam hodiny běží rychleji než u její paty, která je blíže tíhovému středu Země a tudíž v oblasti větší gravitační síly. Zabývá se tím řada vědců, např. Dr. Russell Humphreys („Seven Years of Starlight and Time“) a souvisí to s Einsteinovou gravitační teorií. V expandujícím vesmíru 50krát menším než je ten náš nyní, což je tzv. kritický rozměr, byla gravitační časová dilatace velmi důležitá. V tomto stavu se nacházel vesmír během čtvrtého dne Stvořitelského týdne. Zatímco na Zemi proběhl jeden den, ve vzdálených částech vesmíru probíhaly procesy na úrovni miliard let. Což umožnilo světlu doletět k Zemi i z těch nejvzdálenějších hvězd během nebo krátce po čtvrtém dnu, kdy Bůh stvořil hvězdy. (Impact 8/2001)

Navzdory těmto nevyřešeným otázkám se nemohu zbavit velmi vtíravého přesvědčení, že neživá hmota tento svět nestvořila. Že toho není schopna, a že na straně víry ve stvoření je mnohem více a pádnějších argumentů, než na straně evoluce. Přes zkaženost tohoto světa a jeho zjevnou nedokonalost mi připadá pravděpodobnější, že zrak a sluch je dílo někoho, kdo rozumí optice a akustice, jak řekl Isaac Newton, a ne výsledek selekce náhodných mutací. Svět je plný zla a bolesti, je hrozný. Což ale z toho, že se srážejí vlaky a padají letadla usuzujeme, že tedy musely vzniknout s
amy od sebe, bez konstruktéra? Nehledáme spíše, kde se stala chyba?


Na předchozí     Zpět