Octomilka je noční můrou evoluční ideologie

 

Článek Colina Browna „The Incredible Stability of Drosophila“ (Neuvěřitelná stabilita octomilky) ukazuje, jak je obtížně prokazatelný vývoj (evoluce). Je to reakce na článek v Nature – Eyre-Walker, 2002.

Drosophila melanogaster (Octomilka či banánová muška), patří do čeledi Drosophilidae a je s ostatním dvoukřídlým hmyzem řazena do řádu dvoukřídlí (Diptera). Ten pak s ostatními šestinohými živočichy do třídy hmyzu (Insecta). Po jedno celé století se na této mušce snaží evolucionisté prokazovat evoluci, avšak k jejich velkému žalu, zcela marně.

Drosophila má 13600 genů a bylo spočítáno už asi celkem 270 000 pozitivních mutací, což je jedna každých 45 let, neboli jedna pozitivní mutace na každých 450 generací. Takže mezi dvěma druhy, Drosophila simulans a Drosophila yakuc došlo k oddělení před 6 miliony let /dle evolučního počítání/. 

Autor zde říká, že ho nezajímají evoluční počty, ale to, jak je z těchto čísel jasné, že tolik pozitivních mutací nepohnulo Drosophilu z její formy coby moucha - zůstává mouchou. Tedy stabilitu nenaruší ani mutace. Princip symetrické variace je odpovědný za zachování životních forem v rámci jejich vlastních druhů, bez ohledu na to, co mohou mutace způsobit. To je zapříčiněno tím, jak jsou aminokyseliny kódovány. I když dojde k mutaci, obvykle to povede k použití stejné aminokyseliny ve výsledném polypeptidu.  (Brown 1999 a 2001). Častěji mutace vyústí v nahrazení jedné aminokyseliny velmi podobnou aminokyselinou ze stejné skupiny. Nejméně ze všeho způsobí mutace nahrazení jedné aminokyseliny jinou z úplně jiné skupiny. Normálně jsou však takové širší mutace vráceny ke svému původnímu kódování reparačním systémem organizmu, i když několik málo může zůstat. Toto vše je část toho, říká autor Colin Brown, co nazývám symetrickou variací a je to jistě hlavní způsob, jak Stvořitel zachovává jak stabilitu tak i flexibilitu svých stvořených druhů. 

Následuje příklad na mRNA a kodonech. Autor dále říká: V jedné práci, kde UV záření bylo použito na aktivní gen myši, reparační systém organizmu obnovil 85% změn k původnímu stavu během 24 hodin (Anon, 1986, str. 33) Mutace se normálně nevyskytují v takovém měřítku a tudíž budeme očekávat, že během generací reparační systém bude ještě úspěšnější. Doklad toho může být viděn na dvou případech (zřejmě myslí to, co uvádí předtím na příkladu kodonů a jejich změn), z nichž oba ukazují, že v příbuzných životních formách hlavní mutační změny jsou takové, kdy jedna aminokyselina se změní na jinou v rámci skupiny, do které ta první aminokyselina patří (Dolittle, 1985, str. 81; Graur, 1985, str. 55). A nakonec je třeba zmínit neuvěřitelné množství genetického potenciálu, které životní formy mají. V některých organizmech, jako třeba člověk, je tento genetický potenciál větší než počet atomů ve známém vesmíru (Ayala, 1978, str. 55) Přesto každá životní forma, díky symetrickým variacím a reparačním mechanizmům, zůstává ve svém druhu.

(Pramen: CRSQ 3/2003/str. 276)

 

Zpět